Tatry – Ošarpance – Jižní hřeben III 5. 9. 2020

Podařilo se zajet do Tater a aspoň něco málo projít a vylézt. Tady je návod k použití pro případné následovníky.

Hřeben Ošarpanců je lehká túra, kde si člověk užije, co k horskému lezení patří. Dlouhý nástup Zlomiskovou dolinou doporučuju nepodcenit. Z Popradského plesa nám to trvalo k nástupu 2,5 hodiny, průvodce píše 2 hodiny, ale to se může povést jen někomu, kdo už v dolině byl a ví kudy J. K tomu ještě připočíst cestu na Popradské pleso. My jsme začali lézt 4 hodiny od startu z parkoviště.

Nástup komínem je opravdu vidět, takže aspoň tady netřeba hledat. Po dešti bude zřejmě pořádně zateklej, tak pozor. V prvních dvou délkách jsou štandy a sem tam jištění. Leze se komínem, takže netřeba nic hledat, jen lézt nahoru J. U druhého řetězu jištění končí a jde se celý hřeben na vlastním jištění, včetně štandů. Takže se leze, kudy pustí.

Na první vrchol (Malý Ošarpanec) je to ještě celkem daleko. Začíná se krásnou sklopenou plotnou, která je široká asi 15 metrů, takže si lze opravdu vybrat tu svoji spáru kudy dál. Pod převisy jsme natraverzovali zprava, nesnažíce se hledat obtíže. Vzhledem k tomu, že to má být trojka, tak se jim spíš vyhýbáme. Dál jsme chvíli lezli souběžně na zkrácených lanech, ale tento způsob postupu skončil ve chvíli, kdy jsem evidentně netrefil správný směr a nějak to ztěžklo. Takže nad těžkým raději štanduju, a dál jdeme už klasicky. Myslím, že to není zase tak extra dlouhé, takže souběžné lezení asi ani není třeba. Navíc, když se leze souběžně, častěji jistím, což zpomaluje. Dál už lezení v pohodě, asi to trefujeme správně. Plotny, komínky, rajbasy, prostě co chceš. Lucka v horách poprvé na prvním konci si užívá vzdušný hřeben, prostě pohoda.

Ze všech tří vrcholů se slaňuje do sedélek. Z Malého a Prostředního vrcholu jsou jako slaňáky erární smyce s majlonkou. Vlasní smyce nepřidáváme, je jich tam dost. Spíš se nám nelíbily dunící šutry, za které jsou obhozené. Nic lepšího tam ale není, takže jsme se jim rozhodli věřit. Nechtěl bych to ale zkoušet jako první, po zimě. Slanění jsou krátká, a celkem vzdušná. Z velkého Ošarpance  pak doporučuju neslaňovat z vrcholu, je tam další dunící šutr se smycema, ale slézt ještě 10 metrů níže, je tam zabudovaný velký kruh. Z něho dle průvodce 17 metrů do sedla. To je hodně bokem, ale dá se to.

Celá lezecká část túry nám zabrala skoro 6 hodin. Nespěchali jsme a dost nás ke konci brzdili Poláci, kterým to šlo neuvěřitelně pomalu, ale je třeba počítat s tím, že je to dlouhý. Sestup pak už v pohodě, v našem případě na závěr s čelovkama. Počasí bylo super, takže večerní sestup nebyl problém.

Doporučuju všem, kdo se rádi pohybují po horách a nechtějí bojovat v těžkých cestách.

Lezli: Jarda + Lucka

Zapsal J.

Napětí jak ve filmu 12. 7. 2020

Aneb John Wayne der Alpen. Tahle se cesta, která má hodnocení VI+ a 6 délek, mě zaujala nejenom názvem, ale i zajímavým topem. Nezbylo než najít parťáka a jít na to. Jarda chytal bronz u moře, tak zbyl jen Pája. Toho topo též nadchlo, proto není co řešit a s chutí do toho.

Termín padl hned na neděli 12. 7. 2020, ale v sobotu chcalo snad v celé Evropě. Neděle hlásí jasno a žádnej hic a cesta je na jih, takže ideálka – něž se dostaneme pod skálu, tak snad bude suchá a na skále nebudeme jak prase na rožni. Parkuje se asi 100 metrů vlevo za tunelem směrem od Kaiserbrunnu, kousek od Weichtalhausu. Nástup do cesty je dokonce označen cedulkou s názvem cesty. Tohle by netrefil snad jen Škebla…

Stojíme pod nástupem a nějaká inteligentní trojice pouští šutr za šutrem. Naštěstí jdou jinou cestu, proto spěcháme z jejich dostřelu. Lichý jde Pája, já mám sudé délky. Celá cesta je jasně daná nýmata a není kde zabloudit. Opět super zajištěný, kompaktní skála a celkem vyrovnaný lezení. Sestup je po vyšlapané pěšince k parkovišti.

Původně jsem myslel, že to bude jak pohádka. Ale už první délka (seč jsem ji netahal) byla pro mě spíš drama, a nakonec jsem musel přes nýt (stydím se). Druhá a třetí byla pohádka. Čtvrtá. To je už horor. Sice jsem nepoužil žádnou pomůcku a cestu natáhl, ale visel jsem jak pytel h…n. Délku jsem lezl celkem dlouho a ve štandu ruce jak bandasky. Další délku tahal Pája a tu bych přirovnal ke smutné komedii.

V jedno místě jsem tak dlouho přemýšlel, jak vyměním nohy, až jsem visel. Nakonec využívám fixní prusík (hlavu mám v písku). Poslední délka je pěkný dobrodružství.

I když John Wayne točil hlavně westerny, ale pro mě tato cesta byla tragédií. Kdyby mě někdo viděl, tak pro něj spíš komedie. Zatím jsou pro mě tyto obtížnosti asi sci-fi. Nezbývá než trochu potrénovat, ať si tuto rásnou cestu můžeme užít a konečně si připadat jak v pohádce.

Lezení zdar!

Buchťál

Vícedélky v Höllentalu 5. – 6. 7. 2020

Původně jsem chtěl jet do Höllentalu na vícedélky dřív než v červenci, ale neviditelný bacil zavřel hranice. A pak buď nebylo počasí či parťák. Aspoň, že jeden červencový svátek vyšel na pondělí, tak se mohlo jet na více dní. Nakonec jsme jeli ve složení já, Pája, Kačka a Barča na dva dny a jako base camp byl Weichtalhaus.

Jelikož holky byly nepolíbeny cestou delší než 30 m, tak jsem našel cesty do obtížnosti 5. Na první den jsem vybral cesty Alte Westwand 5 190 m a Jarasim-Neuer Jarabegweg 5- 145 m. Po spravedlivém losu jsem vyhrál Kačku a Pája Barču. Plán byl vylézt každej jednu a pak se vystřídat. Ale já s Kačkou jsme šli Alte Westwand a čas byl proti nám a druhá by se nestihla. To Pája a Barča šli jako první Jarasim a jelikož se s tím nesrali, tak stihli i Alte Westwand. Ta má z parkoviště asi 10minutový nástup. Nejtěžší délka je druhá s traverzem. Sice je krásně zajištěn (někdy i po 70 cm) a má dost ruk, ale mnohdy žádný nohy. Kačka se asi dost vytrápila, ale vše statečně zvládla. Cesta je pěkná, orientačně jasná a parádně zajištěná. Sestup vedou mužíci a vezme asi 15 minut.

Druhý den se holky prohodily a cílem byl Vordere Stadelwand s cestami Fensterlplatte 5+ 158 m a Peternpfad 5- 145 m. Tyhle cesty jsem šel už po několikáté, ale jsou tak parádní, že mně to vůbec nevadí. Obě jsou pěkně zajištěné smycemi v hodinách a doplněné nýty. Mají 5 délek, takže by šlo stihnout i 3, ale únava s blížícím se deštěm rozhodly pro odjezd domů.

Víkend to byl moc podařený a určený hlavně holkám, aby získaly nové znalosti a dovednosti a stávající potrénovaly. Po cestě je Pája učil vše od hledání cesty, přes orientaci v topu, až po její najití. Holky se všeho zhostily parádně, některé délky i tahaly. Sice expreska či strom nesloužily jen k jištění, ale Gazistyle se taky počítá, navíc když je na zádech batoh. Když jsem byl poprvé já, tak jsem byl vyklepanej jak sparta bez filtru v měkkým obalu, takže holkám klobouček. Snad to holkám něco dalo, přineslo jen pozitiva a třeba se příště vydají někam spolu samy.

Buchtál

Z Tater na Pernštejn 15. 3. 2020

Původní záměr jet na Zbojnickou chatu a užívat si sníh a zimu s pěkným lezením a turistikou zhatil divnovir. Barča večer před odjezdem rozjela kampaň, zda vůbec jet, jelikož se zhoršila situace nejen na Slovensku, takže se nejelo. Nakonec jí za to patří dík, pač jinak by se jelo a hned druhý den zpět. Zbojnická chata na pokyn vlády zavřela. Takže co s volným víkendem?

Rozhodování bylo jednoduchý a rychlý. Perštejn. Z původních účastníků zbyl se mnou jen Jarda, Barča a Mára s paní Kolombovou. Během dne přijeli i Láďa a Lucka. Jarda chtěl jít na vrchní sektor, ale i přes silné naléhání byl přehlasován a nucen zůstat v líném sektoru.

A tak jsme ztrestali téměř celý sektor. Postupně Lemra placatá 4, Lemří procházka 5-, Dáreček 5-, Goofyho gajblík 5, Mistr a Markétka 5+, Pupek je sexy 6 a Svačinová pauza 5-. Jen co se objevil Láďa a Lucka, musel Jarda jít na horní sektor.

Mára konečně ukázal paní Kolombovou a snad se Markétě líbil výlet s naším bezva oddílem. Barča si při své 2. návštěvě skal poprvé na skále slanila – jen nevím z čeho měla větší respekt. Láďa si zkoušel nějakej hafoultrakrutej převis a celkově jsme si všichni první zářez na skalách užili. Snad to nebude kvůli bordelu, co lítá vzduchem, trvat dlouho a zase vyprášíme lana a lezky co nejdřív.

Buchtál

Dobrodružství ve trojkách 25. – 26. 1. 2020

Nabídka víkendového dovádění v Rakousku na skialpech mě moc nezaujala, a tak moje možnosti na lezení venku spadly na nulu. Nikdo jinej než Jarda a Pája se prostě nenajde. Tak jsem se začal smiřovat s tím, že budu hledat jističe na překližku což by snad mělo být v pohodě. Ale…. Ozval se navrátilec z „jú-es-ej“ Mára, a tak jsme začali kut pikle. Říkal, že v únoru se mu vrací žena, a toho je třeba využít, než budou povinnosti. Já jsem pro každou špatnost, tak z toho vzešel víkend v Höllentale. Místo překližky 2 dny lezení.

O ubytování se postaral Mára, jelikož já tak tak dávám češtinu. Zajistil přenocování ve Weichtalhausu. Čekal jsem, že bude zavřenej, ale chata byla plná. A to Čechů – zájezd Alpiny na snežnicích. Já jsem se dobrovolně dal do hledání cest. Poblíž jsem měl jednu už vyhlédlou, ale na druhej den jsem musel zapátrat. Postupně jsem dal dohromady: Romantiker Promenade 3, Akademiker 2+, Katzenkopf 3 a Hochgang 2+.

V sobotu padá volba na Romantiker Promenade. Nástup od auta je kousíček a nápis s velkým R vedle cesty nejde minout. Pak přímo nahoru ke skále je to 20 metrů. My jsme to nějak překombinovali a první část jsme omylem obešli. Nevím, jestli to bylo sněhem nebo absencí fixního jištění, ale našel jsem jen jedny erární hodiny v poslední délce, tak celé na vlastním. Sníh a led cestu udělaly pěknou a zajímavou, ale v létě bych ji nešel. Navíc sestup hnus škaredej fialovej.

U dobrýho radlera padá volba na neděli – Katzenkopf a při troše štěstí následně Akademiker. Nástup na Katzenkopf je přímo od chaty necelou hodinku. Na úpatí je červeně napsaný KA, tak nejde minout, a navíc cesta je značená v mapách na seznamu. Pak se sledují červené značky a šipky, který jsou krásně vidět. Někdy bylo třeba cepínu, jinde bylo třeba lézt bez rukavic. Dosti pestré. Tahle cesta je moc pěkná určitě i v létě. Fixního jištění je trocha, ale tam, kde je potřeba, jinak na vlastním. Ale štandy jsou nebo smyce o strom. Tuhle cestu doporučuju jako pěknou, lehkou vícedélku, kde se leze na vlastním jištění třeba jako nácvik. Fakt krása. Mě se moc líbila a sestup je pěknou turistickou cestou po modré. Radler nám asi entuziasmus zvedl až moc jelikož 420 metrů vysoká 12délková troječka v zimě nám zabrala celkem 8 hodin, dost sil, roztrhlou péřovku a ztracený telefon (padal 300 m volným pádem). Akademiker budeme muset dát někdy jindy, ale i tak to dalo moc krásného lezení a zážitků.

Buchťál

24. – 26. 1. 2020 Skitouring v Niedere Tauern – oblast Lungau

Celkem náhodně jsme s Pájem vyrazili na neplánovaný výlet za skialpem. Sněhu všude málo, chce to bohužel jezdit trošku dál. Lungau je 450 km, celkem daleko, ale je tam krásně. Údolí je okolo 1200 – 1500 vysoko, takže i přes málo sněhu lze stoupat na pásech už z parkoviště. Jen si člověk musí vybrat správný směr a kopec. Málo sněhu = bezpečno 😃 Člověk v tom musí hledat i pozitiva.

Balonspitze  2485 m;  1400 h.m.;  dif: 2/3

Kopec jsme vybrali z průvodce. Nahoře jsme zjistili, že tam od posledního sněžení byli dva lidi. Všichni asi lyžovali na bližším svahu, ten jsem v průvodci ani nenašel. Za celej den jsme nepotkali vůbec nikoho. Sníh nahoře dobrej, viditelnost horší. Výstup i sjezd technicky jednoduchej, fyzicky, pro mě, docela záhul. Byl jsem po nemoci – to je mimochodem dobrá výmluva, když už člověk nemůže 😃.  Pája mě dovedl k autu, jak slepýho koně.

Preber  2740 m; 1230 h.m.;  dif: 2

Zdejší klasika. Na kopci se pohybovalo cca. 20 lidí. Je to kousek nad Tamswegem, zdejším centrem. Místňáci si sem chodí zalyžovat v neděli, místo kostela. Borci v kombinézách tady dělají rychlostní rekordy – aktuální je něco pod hodinu. My jsme to šli nahoru 3 hodiny, průvodce udává 4. Počasí super, slunko, skoro bez větří. Dolů jsme to hrnuli ještě po zmrzlým, což není ideální. Pak rychlá polívka, pět hodin v autě, a byli jsme doma.

Jeli jsme v pátek odpoledne tam, stihli dvě túry, v neděli navečer návrat. Pro někoho asi daleko na tak krátkou dobu pobytu, ale jestli si mám vybrat, jestli budu sedět na prdeli, nebo podobný výlet, tak je to jasný. V případě zájmu mám knižní průvodce na skialp od Glockneru až po Vídeň. Zájemcům z řad oddílu můžu půjčit. Jen vám bude hrozit, že se budu chtít přidat 😃

Zapsal: j

Kanzelsteig 5. 1. 2020

Původně měli Jarda s Pájem v plánu vyrazit na skialpy. Téhle akce bych se neúčastnil, ale Jardu přemohl kašel a rýmečka. A když řekl Pája, že má volnou nedělu, nelenil jsem a hned jsem hledal, co by šlo lézt. Našel jsem dostatek možností a volba padla na Kanzelsteig. Nástup od auta 15 minut, obtížnost 2+, 300 m lezení a psáno „sehr schön“. Paráda.

Někteří se polekali předpovědi. Pak jestli je to Vánocema, leností, nemocí či strachem, to nevím, ale ozval se jen Drťa, ale tomu kýla nedovolila vyrazit, tak se ke mně a Pájovi připojil kamarád Martin. Takže 3 lidi na jedno lano. Paráda.

Oproti předpovědi, která hlásila zataženo, bylo na parkovišti krásně jasno. Cesta je z jihu, tak nám severní vítr nepohnul ani vláskem, a po nezbytném přebrání věcí do sedáků a hurá ke skále, která je jen 15 minut. Paráda.

Nástup je krásně označen plechovou cedulkou na stromě „Kanzelsteig 2+“. Obtížnost je za 1 až 2, tak štand založíme, až bude třeba, a půjdeme všichni najednou. Pája jde první, uprostřed Martin a já na konci. Štand děláme, jen když dojde materiál na zaklání postupového jištění či horšímu vedení lana. Jediné místo ve stínu mělo asi 10 m. Tam, samo sebou led a sníh. Tahat tuhle část vyšla na mě. Hrdinský lezení bez rukavic mě přešlo po několika odhrnutí sněhu, ale mačky a cepín jsem na první část nepotřeboval. Na poslední 2 m jsem musel využít cepín, ale jinak to šlo s velkou opatrností pěkně. Následoval už jen kousíček zase na sluníčku až na vrchol. Paráda.

Celá je cesta krásně značená červenýna tečkama a zabloudit fakt nejde. Teda pokud nejde první Škebla… Místní horolezecká škola tuto cestu používá jako klasickou cestu pro výcvik nováčků, tak jsou na dost místech borháky, ale cestou jde dát dostatek vlastního. Lezení v pohorách je zase něco jinýho a tahle cesta určitě stojí za návštěvu v těchto podmínkách. Mně se moc líbila. Není se čeho bát, hlavně pokud vyjde počasí – sluníčko, mírný vítr až na vrcholu. Paráda.

Buchťál

Tatry, Javorový štít, JZ žebro (V) 5. 9. 2019

Termín byl dán, jako vždy, hodně dlouho dopředu, předpověď nic moc, přesto vyrážíme. Z Brna 2 ks (já + Laďa – nečlen) po cestě v Mikuláši ještě +1 ks (Lucka). Já jsem udělal největší chybu výletu už doma – snad vlivem stresu z práce (před dopoledním odjezdem jsem ještě musel hákovat), jsem doma nechal bundu goráčovku. Ve Smokovci kupuju pláštěnku a doufám, že ji nebudu potřebovat.

Jdeme na Zbojnickou chatu, kde máme nocleh. Chata je v pohodě, nocleh taky. Ráno v 8 vyrážíme z chaty s tím, že nástup je ½ hodiny a dle průvodce snadno hledatelný. Chyba! Běhali jsme podél stěny asi hodinu 😊 Na nástupu má být borhák. Ve skutečnosti je cca 3 m vysoko, takže jsme ho na poprvé přehlídli. Až z odstupu jsme se ujistili, kde to je, a nakonec našli i ten borhák.

Cesta má 5 délek a je částečně odjištěná. Hlavně prý kvůli směru. První dvě délky se dají dost blbě jistit, je to vše sklopené dolů, takže občasný borhák potěší. Lezení pěkný, lehký, tatranská žula má skvělé tření (za sucha 😊) Orientace díky občasnému jištění v pohodě. Jsme tři, tak lezeme „rychlou trojku“, kdy 1. leze dvou lanech, 2. a 3. každý na jednom prameni cca 8 metrů nad sebou. Tato cesta končí na vrcholu pilíře, odtud je to na vrchol ještě asi 60 m, ale hodně rozbitým terénem s nemožným návratem zpět ke slaňáku, takže úplný vrchol necháváme být a jedeme dolů. Dle průvodce to je jednodušší než obcházet.

V jedné délce se nám seklo lano, takže ještě jednou nahoru, ale čas máme, počasí taky, takže v pohodě. Po poradě u píva sestupujeme hned dolů k autu, protože se má pokazit počasí. Lucka jede domů, my s Laděm jedeme do Belanských Tater za kamarády na chatu.

V noci pak prší, takže jsme udělali asi dobře. Další den pak sekání dřeva, popíjení různých nápojů atd. Ráno pak jedeme domů, kde je překvapivě horší počasí než v Tatrách.

Dali jsme jen jednu lezeckou túru, což není moc. Ale pro mě to stálo za to. Díky Lucce a Laďovi za účast! Je to tam fakt hezký, takže další výlet na stejný místo bude v zimě!

Ještě drobná recenze Zbojnické chaty: Spali jsme v podkroví na zemi na matracích. Nocleh v pohodě. Nic tam nevrže, větrání taky v pohodě 😊. Jídlo je chudší než např. na Brnčálce. To je ale dáno tím, že se tam všechno nosí. Brnčálka je obsluhovaná autem / skútrem.

K lezené cestě „JZ žebro (V)“: Je to klasická tatranská pětka. Další z řady „preistěných tatranských klasik“. Řekl bych, že ji můžou jít i tatranští nováčci zcela bez obav. Doporučuju!

Zdar Jara

Grossglockner 22. 7. – 24. 7. 2019

Tento nápad sa Járovi zrodil v hlave už pred niekoľkými rokmi, no k realizácii došlo až toto leto. A tak sme sa Pája, Jára, Láďa a ja rozhodli zdolať najvyšší vrchol Rakúska.

Vlevo hřeben Stüdlgrat.

V pondelok ráno sme naskočili k Pájovi do auta smer Rajhrad, kde sme preložili veci a vydali sa do Rakúska. Po niekoľkohodinovej ceste nás čakala konečná na parkovisku s krásnym výhľadom na náš cieľ. Plní očakávania sme nabalili všetky potrebné veci a začali stúpať k chate Stüdlhütte (2800 m n.m.). Prevýšenie 900 metrov sme zvládli za 2 hodinky, na chate si dali večeru, a potom v utorok ráno 4:15 budíček, nech nestojíme v rade na cestu.

Výstup na vrchol sme zvolili cestou Stüdlgrat (3/3+). Po asi dvojhodinovom stúpaní a prechode ľadovca začína lezenie po hrebeni až na samý vrchol. Miestami nás obiehajú horskí vodcovia so svojimi zverencami, no my si užívame nádherné výhľady a krásne lezecké pasáže. Na vrchole 3798m.n.m.)
sme niečo po 11. hodine a 1000 metrové prevýšenie zvládame za 6 hodín. Krajšie počasie na výstup snáď ani nemohlo byť, bolo až prekvapujúce, že sme boli hore sami a nemal nás ani kto odfotiť. Zostupovali sme normálkou a stretli ešte dosť ľudí smerujúcich na vrchol. Avšak ani zostup nebol zadarmo, pre istotu sme šli naviazaní a niečo aj zlanili. Dali sme si krátku prestávku na Ezrherzhog Johann hütte a pokračovali v zostupe naspäť na Stüdlhütte najskôr kratšou feratou, potom po ľadovci. Na chate sme zbalili všetky veci a posilnení polievkou sa vydali dolu na parkovisko, kde sme konečne vyzuli pohorky a radosťou naskočili do auta.

Prespali sme v kempe v Matrei in Osttirol a v hospode nás obsluhovala aj slovensky hovoriaca servírka. Na stredu ráno bol plánovaný návrat domov. Cestou sme sa ešte zastavili rozšíriť si lezecký repertoár na sportovkách v oblasti Plombergstein sektor Westwand, dali si tri cesty a na schladenie pred ďalším cestovaním vyskúšali kúpanie v očarujúco modrom Wolfgangsee. Do Brna sme dorazili večer síce unavení, ale všetci šťastní a okrem nášho predsedu aj obohatení o nový výškový rekord.

Lucia

Schneeberg na skialpech 27. 1. 2019

Původní variantu jet do Raxu nám zhatila nadílka sněhu, a tak jsme po cestě operativně vybrali dobře známý Schneeberg. Tentokrát ale na skialpech a z jiné strany než obvykle. Parkoviště u dolní stanice lanovky v Loseneimu bylo volný ale překvapilo nás, že 9 z 10 aut byli skialpinisté. To předvídalo, že nebudeme sami. Nevadí, Pája, Jára, Šok, Gazi, Láda a já bereme věci z auta a vyrážíme k vrcholu.

Začátek trasy po sjezdovce až k chatě Edelweißhütte. Odtud nás stopy zavedly do lesíku, kde se cesta mírně vlnila. Docela mě vrtalo v hlavě, že po opuštění sjezdovky moc nestoupáme. Ale jen co nás stopy zavedou nad hranici lesa, v dálce spatříme lidského hada v brutálním kopcu – kotel Schneegraben. Aha, tak tady jsou ty výškový metry. Nahoru to jde pomalu a se zvyšující se výškou se zmenšují serpentiny. V jednom okamžiku se změnil sníh v led už ani velká důvěra v přilnavost pásů a silný ruce nepomáhají a dávám lyže na batoh. Kopání stupů do ledu je lepší varianta. Někteří dávají haršajzny, ale i s těma to prej moc nešlo. Šok a Gazi volí cestu přes Wurzengraben (údajně stejný peklo). Na kopci hafo fouká, tak všichni až na Šoka, který kopec bez selfie nepovažuje za vylezený, volí úprk do Fischer Hütte. Tam na sebe počkáme, rychlá sváča, pásy do baťohu a hurá dolů.

Dva Slováci nás navedli na cestu Hoyosgraben. První část byl hnusnej led. Pak byl pěknej sníh, ale bylo poznat, že tuto cestu zvolilo dost lidí před námi. Aspoň víme kudy jet. Jára dolů mazal jak Alberto Tomba. Pája mu byl v závěsu. Šok na svým splitbordu byl spokojenější než v Beskydech. Já si užíval nespočet pádů. Gazi dohlížela na Láďu. Jeho zážitek byl asi velice intenzivní, pač jsem nejednou zaslech: „D.….í lyže“. Po napojení na výstupovou cestu to bylo kousek k Edelweißhütte. Pak po sjezdovce dolů.

U stanice jsme si dali Suppe a Bier. Řekli si první dojmy z docela náročné cesty, na které jsme nastoupali kolem 1300 m. Všem se moc líbila, jen Láďa moc nemluvil a cestu dom prospal. Pro mě to byl super výlet s pěkným počasím. S každým výletem se zvyšuje moje obliba skialpů. Jen dolů to musím zlepšit.

Skialpu zdar.

Buchťál