Tři Sněhuláci se rozhodli, že vylezou na Schneeberg cestou Bürklersteig. Nějtěžší místo za 3, to musí jít i v zimě. Předpověď celkem v pohodě, 5 hodin slunka, 1cm sněhu, trošku vítr, mráz.
Ráno u auta to ještě vypadalo, že to tak bude, i když sněhu tam v údolí tolik být nemělo. Soukáme se k nástupu – kilometr převýšení v čerstvým prašanu prověří, jestli mají Sněhuláci natrénováno. Nad hranicí lesa nás začíná ovlažovat vichřice, sněhu je tam až po gule, ale Sněhuláky jen tak něco nerozhodí.
Nástup nalezen na 1. pokus. Ve sněhové vánici dobrý. Sněhulák zkouší nastoupit, ale tam, kde asi jsou madla a stupy, není nic – všechno zafoukaný prašanem. Nedá se to ani odjistit. Ještě dva pokusy a padá rozhodnutí, že na hřeben nastoupíme výš. Nejtěžší místo Sněhuláci obejdou. Jde to ztěžka, ale podařilo se. Teď už to jako bude v pohodě. Jeden Sněhulák má radost, našel tam prchačku, kterou tam nechal, když odsud zdrhal vloni.
V pohodě to ale nebylo. Sněhuláci bojují o každej metr, dávají 3 kratší délky. Dál to nejde. Mínus 15, sněhová vánice, světlo se krátí, prsty mrznou. Rychle dolů. Prchačky jsou v základní výbavě každého Sněhuláka, takže celkem na pohodu dáváme 2×60 metrů slanění a žlabem kloužeme dolů. Chceme být co nejdřív v lese, ta vichřice už je fakt moc i na Sněhuláky. Podařilo se. I statek, kde jsme nechali auto, jsme našli. Dědoušek, co odhrnuje ty bílý sračky, vyhlíží, co se to blíží za světýlka ze tmy. Když vidí 3 Sněhuláky, zve na čaj a kafe. Sněhuláci asi nevypadají nejlíp. To by se teda u nás, nebo na Slovensku nestalo!
Teď už jen 200 km a jsme doma, jupíí.
V autě se Sněhuláci shodují, že se tam vrátí, až nebude sníh a vylezou to v „letních“ podmínkách. Teď nám celý okruh trval 9,5 hodiny. V daných podmínkách myslím, že by to zabalili i jinačí borci než Sněhuláci. Co se týká vybavení a oblečení, vše bylo v pohodě. Jen rukavice by to chtělo lepší.
Sněhuláci: Jara, Pája, Honza