Měsíc: Únor 2016

Počasí nebylo příznivé, ale i tak se našli 4 odvážní, kteří chytli příležitost za pačesy a vydali se navzdory teplému počasí do Slovenského ráje. Začátek byl poměrně náročný, protože jsme se sešli v 5 ráno, abychom ještě v pátek stihli okouknout situaci. Cesta byla náročná obzvláště pro řidiče, proto bylo třeba udělat drobnou relaxační pauzu u jednoho ne moc známého termálního pramenu po cestě, aby bylo dost sil na posledních pár kilometrů.

Při příjezdu do Hrabušic nastaly drobné zmatky, protože jsme neměli adresu ubytování. Asi žlutý dům ležící asi někde blízko obchodu, se nakonec ukázal jako nedostatečný. Naštěstí místní jsou hodní a i přes tento nepřesný popis nám poradili, kde asi máme hledat.

Plán na první den byl jasný, je třeba zjistit, kde jsou vhodné podmínky na lezení. Po krátkém průzkumu mapy jsme usoudili, že zkusíme tu nejbližší dolinu Suchá Belá. Nejprve jsme chtěli jen okouknout terén, proto jsme do batohu sbalili jen svačinu a mačky a vyrazili jsme na průzkum. Vybrali jsme si místa, která další den přelezeme a podmínky jsme nakonec vyhodnotili jako vyhovující i přes teplé počasí.

V sobotu nastal nás den D. Batohy již byly znatelně těžší, protože krom svačiny a maček jsme tam měli také cepíny, lana a další lezecké vybavené. Po příchodu k prvnímu ledopádu jsme si nebyli vůbec jistí, jestli má cenu zkoušet jeho výstup, protože od pátku ledu ještě trošku ubylo. Pak ovšem přišli dva jiní lezci, kteří ledopád zdolali bez jištění a bez známky nějakých obtíží. Pro nás to byl jednoznačný signál, že lezení je možné. Vzhledem k našim zkušenostem jsme radši lezli na rybu a každý si několikrát vyzkoušel přelézt to samé.

Po chvíli nám náš plac začal být malý a rozhodli jsme se pro přesun na další ledopád. Na první pohled vypadal úchvatně. Krásný kus ledu vedoucí do úzkého žlabu a pokračující až kamsi nahoru, kam jsme neviděli. Po krátkém boji způsobeném tím, že jsme měli pro 4 lidi jen 3 páry cepínů, jsme se nakonec dostali až nahoru. Sice to byla víc procházka po zledovatělém svahu než lezení, ale i tak nás to bavilo. Večer pak bylo znát, že jsme měli náročný den a brzy jsme všichni odpadli.

Neděle nevypadala moc slibně na lezení kvůli stále teplému počasí a i kvůli vidině dlouhé cesty domů. Rozhodli jsme se místo túry nebo lezení zvolit relaxační variantu v Bešeňové, kde jsme se chvíli louhovali, abychom dali odpočinout unaveným tělům.

Za sebe hodnotím tento prodloužený víkend za více než pozitivní a těším se na další získávání zkušeností na ledech.

Ve středu jsme dali oddílové polezení ve Víru. Bylo to super. Bylo nás 10, což je pro náš oddíl už docela velká akce. Dokonce se nás na začátku ujal místní horal a vysvětlil nám, jak to vlastně funguje, což bylo (aspoň pro mě) docela poučný.

Základní problém – co na nohy, polovina vyřešila lyžákama a druhá půlka pohorama na turistické mačky. Jedinej v pohodě byl Krejzič, kterej má svoje poloautomaty. Zdálo se mně, že „pohorkáři“ na tom byli možná líp, hlavně proto, že jsou tam všude vysekaný stupy, takže zakopávat nebylo třeba. Někde na „opravdovým“ ledu by to asi bylo jinak.

I krev tam tekla. Ale jen trošku. Cepín do čela prostě nepatří. Petr už to ví. I jeden „pád“ byl, že Honzo? Na začátku i trošku strachu bylo, že Peťo?

Zkusili jsme i zavrtat šroub a vyvrtat hodiny. Zatěžkávací zkoušky vše vydrželo, tak už skoro můžeme na ledy někam do reálu:-) Ještě teda ty boty nějak pořešit. Bez nich to asi fakt nejde.

Na závěr jedna hláška z auta, podle které se dá souditt, že jsme se nešetřili: Ty vole, já si zítra ani zadek neutřu. (je to slušná holka, fakt řekla zadek).