Zimní Tatry 2017

Tak jsme se odhodlali do zimních Tater.

Přihlášených bylo 12 ks, a až na jedno slepý střevo (Buchtik) všichni odjeli. Což je úctyhodný výkon. Díky Buchtikovi, jsme měli i všechny hejblátka, co jsou v zimě třeba. Na chatu 3 hodiny s těžkou sviní na zádech dalo zabrat, ale pohled na náš pokojíček (od teď jen prasečák) dal na trápení s báglem zapomenout  😊.  Byl to hlavně metodický zájezd, takže na startu bylo třeba trošku pocvičit. Tak jsme kopali, hledali, pípali, nacházeli, atd. Druhý den si nás kluci metodici pěkně vzali na půlky, část jde na ledy, druhá se jde zakopávat, klouzat, brzdit, padat, štandovat, atd. Nácvik zasypání byl velmi poučnej – nelíbilo se mně to ani když  to bylo jenom jako. Naostro to zkoušet nebudu. Odpoledne výměna na ledech pod Svišťovkou. Ledy byly super, jen by tam mohlo být tepleji.

Některé výkony z ledů bych i vyzdvihl:  Šok  v turisťákách vyběhl led zvaný od teď „Šokův“  tak, že nepotřeboval ani moc šroubovat – prostě pískařskej morál.  Kluci metodici taky dobře, na 1. konci. Verči patří gratulace za překonání sebe sama J. Dredáčovi poděkování za plácačku na štandu J. Pájovi za ošetření zraněného kamaráda – krve moc neteklo takže pohoda. Večer byl  večírek, a  v 7 ráno opět všichni na startu. Někteří teda nevypadali nejlíp, ale nevolnost rozehnali výšlapem do Červené dolinky. Cíl je hřeben od Kozích kopek až kam to vyjde. Je nás hodně, tak se ještě odděluje skupinka na Jahňačí štít. Nakonec teda to dopadlo jinak, ale krásně. Jahňačí skupince se zalíbil jakýsi žlab na hřeben, kde se pohybovala skupinka hlavní. Krásně jsme se tam potkali, posvačili, a zhodnotili, že se po hřebeni vrátíme na Kopky. Hřebínek se šel na „průběžno“, což si někteří taky vyzkoušeli poprvé. Na větších tůrách se to bude jistě hodit. Po cestě jsme našli 2x cepín našeho kamaráda a dole pod hřebenem rukavici toho stejného kamaráda – víc štěstí, než rozumu (?).  Dolů někteří (ti, co nehledají rukavici J) doklouzávají po lopatách. No a večer zase večírek…

Polopenze byla vydatná, k tomu pívo, takže pohoda. Domácí meruňka k utužení kolektivu přišla taky na řadu. Někteří stále neměli dost, takže stolní bouldering, atd. Přesně v čase 2:22 budíček, ale co bylo v Tatrách, zůstane v Tatrách, že J.  Ráno už jen pobalit, a zdar zase příště. Cesta dolů úmorná, někdo slízá na mačkách, někdo jede na lopatě. Cestou zastavujeme u jakési kaluže, že je třeba se vykoupat. Prý termál. Bylo to bezva zpestření. Pak jsme přijeli k zavřené silnici, tak se šlo do hospody na hambáč.  Jeden nejmenovaný blbec vyžral těsně před tím půl litru kefíru, takže na hambáč jen čuměl L.

Závěrem se asi hodí zhodnocení zájezdu:  Mně se to moc líbilo. Většina z nás si to v zimních horách vyzkoušela poprvé, takže jsme se nepouštěli do žádných „větších akcí“, ale byl to dobrej základ pro příště. Jedna tůra navíc by se hodila. Tak příště aspoň o den delší. Zázemí na Brnčálce bylo super, v prasečáku teda trošku těsno, ale lidi k sobě mají mít blízko, ne? Počasí nám vyšlo – tři dny slunko. Začátek března byla letos dobrá volba.

Hore zdar !

j.

Schneeberg – 3.díl (15. 10. 2016)

Po několika neúspěšných pokusech zdolat nejvyšší vrchol Dolního Rakouska cestou Bürklersteig?? Byly povolány posily a určen podzimní termín akce. Topo připravil Jara. Jára, já(š), Buchťál a Laďa vyrážíme z Rajhradu stíhací jízdu za Šokovic dvojkou s Dredáčem a předsedou na palubě. Jára stíhá zodpovědně, takže na OMW před rakouskou dálnicí čekáme až dostihnout oni nás. Pod Schneeberg k pile, kde už jsou zvyklí na brzký šrumec horobláznů, dorážíme v 8:30. Rozdělujem vercajk a hore zdar.

Po první hodině nástupu zjišťuju, že jsem si těch želez vzal moc a su rád, že Buchťál vzal lano. Po další hodině se místo kochání a radosti z hor, ptám několikrát za minutu sám sebe, co tady dělám a pozoruju jak mě Jara, Pája a Buchťál mizí z dohledu. Vzpomínám, jak jsem na Grossevenedigeru vedl celej nástup, skákal jak kamzík a přemýšlím, co se se mnou děje. Jojo, kdybys tolik nechlastal, víc trénoval a pořádně se vyspal.. slyším kdesi nade mnou při každým kroku. Začínám se obávat, že mě na záda dýchá ženská a už to slyším. V suťovisku, kde je potřeba vybírat každý šlápnutí kdosi boří nohy mezi kameny blízko za mnou. Smiřuju se se stoupením do týmu B. Ohlížím se, a sakra, má to dlouhý vlasy, ale Gazi to není, uf! Nějakej místní děda s vnučkou mě ladně obeskáčou, ale jdou na lehko, tak se tvářím jako bych měl v báglu minimálně 30 kilo a pokračuju ve svým soukromým boji. Až vysmátej Dredáč s cígem v ruce mě nastartuje a řečima o orosené odměně mě dokonce vyštengruje, abych na poslední půlhodinku nástupu vzal Gazi lano.

Těsně pod první délkou máme trochu problém s orientací, signál není a já si na chvílu připadám jak největší amatér, protože absolutně netuším kam se kodrcám. Uvědomuju si, že jsem, vlastně takovej vzorovej klient CK Horizontal. Naštěstí z jednoho žlabu vykoukne Buchťálův batoh, párkrát ještě zafuníme a můžeme transformovat z (teamA-Škebla)+(teamB+Škebla) na čtyři lezecký dvojice. Pod první délkou jsme první. Brzké ranní vstávání se vyplatilo, než se vyprdelíme, jsou za náma ve frontě 4 rakušáci a dalších šest volí jinou výstupovou variantu.

Moje první velký vícedélkový lezení si moc užívám, kochám se a dobírám u toho Buchťála tak zodpovědně, že na mě přátelsky volá: Kurva netahej tolik, nebo z toho traverzu sletím dolů! Škoda, že tento článek nedělal on, určitě by sem napsal taky spoustu pozitivních ohlasů. Počasí vychází, já jsem se konečně zahřál na provozní teplotu a s půjčeným matrošem od každýho něco, si výstup fakt užívám. Je pravda, že pár posledních délek s Buchťálem vyhodnocujem na free solo přelez, takže obtížnost celýho výstupu nebude kdoví jak náročná, ale zkušenosti z této výpravy jsem bohatě využil za dva týdny v Paklenici, kde jsem se před Hanicou mohl tvářit jako ostřílenej vícedelkař 😉 Jo ta Paklenica mně připomněla oddílový dvojčata, který jsem tam měl pučený. S Hanicou jsme si s něma rozuměli, ale Šok s Gazi měli na Schneebergu místo dvojčat klubko lan. Asi ty dvojčata nejsou vhodný pro zkušený sezdaný pár, mělo by se v manuálu zvýraznit: Určeno pro začátečníky.

Po zdolání lezecké části usedá team A mezi mech a lišejníky, při cekání na team B zdraví čtyři rakouský důchodce, kteří neměli dost trpělivosti na tempo teamu B a jejich klubko dvojčat a využívá času na posilněnou. Někdo vytahuje rohlík se salámem, někdo čokoládu, já šmátrám, operuju v batohu, a sakra dva igelitový pytlíky nestačili, no, aspoň že žličku jsem nezapomněl. Vytahuju pečený hokajdo na cibule s bramborama do zlatova. Pěkně celou pixlu od zmrzliny sem u babičky včera nabalil, abych se mohl rozdělit s ostatníma. Jenže to by se nesměli půl hodiny řehtat jak koně, ani netušili co to hokajdo je. No dobrá, při odstraňování následků po dvou protržených igeliťácích, uznávám, že bude příště lepší nemazat batoh zevnitř, i když to dobře voní a zvolit vhodnější svačinu.

Vrcholu jsme dosáhli všichni společně, teta skoro, bouldr ‚Kříž‘ jsem zdolal jenom já. Polívka a orosená odměna bodly, i přes jazykovou bariéru (supe with groose wurst?). Já sem si teda místo polívky dal pivo navíc, však už nás čeká jen sestup a navíc zbylo dost hokajda.

O to rázněji jsem se rozhodoval u cedule NUR FÜR EXPERT, kterou sestupovou variantu zvolíme. Je pravda, že sem tam ocelový dráty chyběly, tak jsem si pletl fix s borhákama na slanění, ale spěchali jsme, tak jsme se drželi hesla dole nás najdou a nahoru padat nebudeme, lana(klubka) jsme nevytahovali(nerozmotávali) a za pomocí prdelí a kosodřeviny jsme se sunuli zpátky směr pila. Asi po půl hodině se kolem mě začaly množit rozsvícený čelovky a já začal tušit, že časovej harmonogram na této výpravě CK Horizontal nedodrží. Chtěl jsem být tvrďák, předvést svůj ostříží zrak a dojít k autům bez čelovky. Rozhazování rukou a zběsilé Laďovy výkřiky na téma příjemně stráveného večera v horách na místo slíbené účasti na krojovaných hodech, kde měl být letos jako čerstvě plnoletý za stárka, mě ale vyrušily z koncentrace. Vyslechl jsem si, že já starej vocas tomu nemůžu rozumět, ‚Vy to prostě nemůžete chápat! Měl Jsem být v 7 v Brně a kde su? Kolik je hodin?!‘ Sem tam jsem se bál, že mně jedna přiletí, tak jsem tu čelovku radši taky vytáhl. Dredáčův Argus z Lidlu, kterej popíjel, když nás doběhl, jsme na zklidnění použít nemohli, protože mě Laďa vezl domů z Rajhradu, ale musím uznat, že jeho psychologické schopnosti jsou k nezaplacení 🙂

Cestou domů jsme si na pár semaforech někteří střihli scénku z filmu Rychle a zbesile,  někteří scénku z autoškoly a do Rajhradu jsme dorazili v krásných deset hodin.

Škebla

Poznámka kronikáře: Tento článek napsal Škebla po téměř půl roce od akce, a poslal z Litvy. Zdá se, že v Litvě už není co pít, a kluk má po večerech dost času 😊.

II. Poslední slanění – Pálava 2016 (29.12.2016)

V našich končinách bývá „dobrým” zvykem, vyplnit poslední dny v roce, objížděním příbuzných, cpaním se cukrovým nebo dobrodružným pobytem stráveným v téměř předrevolučních frontách na lanovky a vleky. Možná proto, aby těmto lákavým výzvám odolali, založili na konci roku 2015 Jarda a Buchťál tradici Posledního slanění. Letos nezbylo než v tradici pokračovat a ve čtvrtek 29. 12. 2016 jsme se mohli zvesela věnovat naši velké radosti – lezení.

Vánoční skupinku a její realizační tým vytvořil Pája s osobní vyživovou poradkyní / a pro dnešek příležitostnou au-pair Romčou/, Gazi s podporou dvou mladých, zatím lehce líných nadějí

a jednoho externího trenéra / taktéž v roli příležitostného au-péráka /, Jarda a Buchťál, kteří umí lézt i bez realizačních týmů a Míša, která stále technickou podporu potřebuje a tak přivezla nejen mladého kochajícího se lezce a trošku méně línou mladou naději, ale i osobního trenéra. Bylo nás jak kobylek.

A protože jsme jeli očividně připraveni, přálo nám i počasí. Teplota vzduchu se pohybovala okolo 2 až -2 ℃, takže jsme ke skále přimrzali jen trochu. I když po chvilce prsty stejně cítit nebyly a tak bylo úplně jedno kolik pod nulou je. Dokonalé bezvětří, azuro a dohled přes Pálavská jezera skoro až do Brna. Prostě pohádka.

V takové idylce, jsme pak mohli bez problémů naběhnout nejdříve na kratší cesty na Vzývající. I když některé z nich dokázali lehce potrápit i naše zkušené lezce, kterými byli všichni, kromě mě, lezení na sluníčku s luxusním výhledem, dalo zapomenout na jakékoliv zádrhely.

Když už nebylo nic k polezení na Vzývající, seběhli jsme k Obřímu kameni a Martince. Na obřím kameni jsme zdolali pár cest a pak nás čekala už ta nejdůležitější záležitost, kvůli níž jsme vše podnikli – Poslední slanění.

Místem Posledního slanění se stala skála Martinka, na niž nezdolná Gazi s Buchťálem dali pěknou vícedélku a Pája, Jarda a Míša se vydali na vrchol lezecko – turisticky, sestupovou cestou Dědův žleb.

Na vrcholu Martinky jsme se potkali v době, kdy pomalu začalo slunce klesat k obzoru a nás tak čekalo kýčově vymalované poslední slanění při západu prosincového slunce za Pálavská jezera. Gazi se chtěla za každou cenu vyfotit. Tak jsme museli udělali pár vrcholových fotek a pak už šup, slaňujeme dolů.

“ A MÁŠ TO VYLEZENÝ”. (Jarda, tenkrát ještě “jen” horský vůdce)

A co náš realizační tým? Ten po té, co odešel do údolí, s tím, že už za chvíli dolezeme, se snažil několik hodin neúspěšně najít otevřenou hospodu. Díky tomu byl málem prvním zmrzlým realizačním týmem na Pálavě.

UŽ CHÁPU, PROČ JSTE NÁS NECHALI DOLE ZMRZNOUT! (slova člena realizačního týmu, porozmrznutí a shlédnutí fotek)

Povídá se, že Pálava se těší špatné lezecké pověsti. Podle mě je, ale FAJN. Možná proto, že jak píšou jedny pozitivně naladěné stránky: vápenec není nijak zvlášť uklouzaný, jištění je ve většině případů doplněné novými borháky a tudíž slušné. Jen tam trošku víc padají kameny, tak helmu s sebou.

Míša