SkiBeskyd 13. 1. 2019

Járovu plánovanou návštěvu Rakouska stále hatila lavinová situace, ale lákání čerstvého sněhu bylo tak velké, že jsme vyrazili „alespoň“ do Beskyd. Po pár úpravách jsme nakonec jeli v sestavě Barča, Gazi, Buchťál, Jarda a já.

Sice i naše malebné pohoří sužovaly přívaly sněhu a silný vítr, takže horská služba varovala před padajícími stromy a lavinami, ale Instruktor ČHS nám vybral naprosto bezpečnou trasu. V autě jsme ji ještě konzultovali a připravovali se i na to, že když to bude špatné, tak prostě půjdeme do hospody. Nic takového se ale nekonalo a za hustého sněžení jsme mohli vyrazit vstříc hoře.

Zaparkovali jsme v Řepčonce, kde se k našemu štěstí uvolnilo vykopané místo, a tak jsme si ušetřili ranní rozcvičku s lopatama. Barča nás nahnala až u auta a společně jsme se začali strojit, chystat lyže, pípáky a tak. Po kontrole funkčnosti pípáků jsme začali pozvolna stoupat již prošláplou cestou. Sněžení bylo trochu nárazové, chvíli chumelenice, chvíli nic, ale nefoukalo a bylo vcelku teplo, později až moc teplo, takže to šlo. Instruktor a předseda byli klasicky nadržení a nasadili tempo, kterému jsme se moc nehodlali podřizovat, a tak nějak jsme se za nima šontali. Plánovaná cesta nebyla zcela zřejmá, a tak jsme šli ve stopě s tím, že to místní znají. Nicméně projetá stopa se ukázala jako sjezdová a výstupová stopa už byla značně zachumelená. Zrovna jsem se ocitl na špici, a tak jsem to s tím svým nejširším strojem bušil prašanem vzhůru. Makačka jak hrom, ale výškové metry alespoň pěkně ubíhaly. Po chvíli jsme se opět napojili na již projetou stopu křížem přes severní sjezdovku. Už značně znaveni jsme zdolávali poslední výškové metry. Ke konci se připojuje i turistická značka, a tak vidíme, že výstrah horské služby nikdo nedbá, a nahoru chodí, a ano i běhá, pořád zástupy lidí. Dolů jsou někteří už notně pod parou, a tak se nám dostává hlasitého povzbuzování.

Něco přes 700 výškových metrů jsme zvládli za cca tři hodiny. Následovala povinná fotka u obelisku. No a konečně vytoužené pivko a polívka v přeplněné hospodě u Zátopka, nebo jak se jmenovala. Pár loků z plácačky, abychom si dodali odvahy na bývalou nejprudší sjezdovku v ČR. Sjezd v takovém množství prašanu je pro nás všechny novinka, a tak s tím máme větší či menší problémy. Nejladněji sjíždí samozřejmě Instruktor, a to chvílemi i po jedné lyži. Mně osobně to na sjezdovce dost bavilo, v lese už to bylo horší, spousta stromů, který prostě neuhýbají. A manévrovaní s novým prknem mně moc nešlo. Buchťál naopak opět nachází v lyžích zalíbení, a tak to vypadá, že brzo zase někam vyrazíme.

K autu jsme i přes množství pádů nakonec všichni dorazili v pořádku, nevýhody splitu se jasně ukázaly v partiích, kdy si lyžař přibruslí, takže tímto ještě jednou dík všem, co mě kde potáhli či postrčili 😉 Jinak to bylo myslím fajn a všichni jsme se dolů náležitě pobavili a nahoru zapotili.

Sportu zdar a skialpu zvláště.

Šok

Vánoční Chorvatsko 2018

Tento zajímavej nápad se zrodil v hlavách Šoka a Gazi. Nakonec nás odjelo slavit Vánoce a Nový rok v Omiši celkem 8. K realizátorům ještě přibili: Buchťál, Tomáš, Láďa, Lucka, Marťas a Slávka. Odjezd byl 22. 12. 2018 a návrat 1. 1. 2019, takže dost času na vše a s sebou krom lezení jela i kola. Většina byla na kole jen jeden den, tak se, podle mě, brala zcela zbytečně. Jen Šok a Tomáš více jezdili, než lezli. Na šílenej nápad vyjet od moře na kopec Svety Jure (1762) se chytlo trio Buchťál, Šok, Tomáš. Jet 30 km po dobu 4 hodin by nebylo tak hrozný, kdyby poslední kilometry nebyly po sněhu a ledu. Navíc poslední výškový metry se muselo pěšky ve sněhu v tretrách. Borec, co šel kolem v mačkách, se dost divně díval na mou obuv. Dolů to v mokrých tretrách byl očistec. Tolik asi kolo a teď hurá na lezení, který bylo super. Názvy napíšu jen u pár cest, abych to příliš nezahltil blbostma…

Oblast Omiš sektor Planovo – tento sektor byl nejblíže našemu doupěti. Kousíček za Omišem proti proudu řeky Cetina těsně před druhým tunelem. Krásně přejištěné, pod každou cestou název cesty, takže orientace parádní. Postupně jsme přelezli asi 10 cest od 5a do 5c+.

Oblast Split sektor Marjan – Marjan je přírodní park, který se nachází na poloostrově ve Splitu. Zaparkovat jde kousek od závory přímo u silnice a pak je to kousíček vzhůru ke skalám. Tady cesty nejsou úplně u sebe a musí se více přecházet než na Planovu a opět vše krásně osázené nýty a slaňáky. Ale je tu pěkný výhled na moře a na vzdálené ostrovy. Tady krom pro mě přijatelných obtížností (do 5c) jsme se pustili s Gazi do cesty Sára (6a+). Moc pěkná cesta ale bez odpočinků to nešlo. Více tréninku. Zato Láďa se vrhl do cesty Banana Split (7a) a čistě na první dobrou to vylezl. Jeho radostný řev musel slyšet celej Split.

Oblast Omiš – sektor Babina Bara – toto místečko je jen kousíček za sektorem Planovo proti proudu řeky. Zde je i jedna 2délka Zara (5c). Cesty opět vedle sebe a pěkně přejištěné, tak jde zkoušet i těžší cesty.

Oblast Omiš – sektor Ilinac – to už je trochu víc vzdálené od bydlení, ale pořád dosažitelné bez auta. Do vesničky Zakučac cca 2 km k vodní elektrárně a pak kousek do kopce po naučné stezce, na které již cedule ukazují směr na sektor Ilinac. Láďa s Luckou jdou 6délku Rambo (6a) – oběma se moc líbila. Ostatní hledáme 5délku Prvenac (5b). Ale bohužel jsme nenašli začátek a do těžší cesty se (hlavně mě) nechtělo.

Oblast Omiš – sektor Crvena stina – přístupem asi nejhorší oblast, co jsem tam lezl. A následný sestup byl ještě pekelnější. Samej píchající bordel a šutr, byl to hnus. V tomto sektoru je jen jedna cesta – Bon Bon 4délka za 6a. Díky klikaté linii se lano dost třelo a tak štandů bylo více. Zajištěné sice pěkně ale dost keříku a rostlinek. Pěkná byla (pro mě) jen poslední délka.

Oblast Omiš – sektor Visoke pole – kousek za sektorem Babina Bara. Cest tu není zase tolik, ale pěkné lezení po zajištěných cestách. Láďa zde vylezl cestu Droga (7b). Sice se mu to nepodařilo bez odsednutí, ale co bych za to nejen já dal…

Lezení naprosto úžasný. Vše krásně zajištěné s karabinou nahoře pro spuštění. Skály jsou dost ostrý, tak po druhým dnu jsem měl bříška na prstech poměrně zlikvidovaný. Pokud bych měl mluvit za sebe tak nej sektor byl Marjan. Ještě se lezlo v Omiši na jiném sektoru než Marjan. Ale to já chroustal výškové metry na kole. Oblast Omiše a Splitu určitě stojí za několikadenní návštěvu. Není lepší lézt 29. 12. po skále v tričku než mrzout na Pálavě?

Buchťál

Poslední slanění 2018

Jako již tradičně jsme zajeli 29. 12. na Pálavu, kde jsme ještě před posledním slaněním v roce trošku i polezli. Účastníci: Jara, Pája, Škebla, Nikča, Lukin, Horkys. Na to, že mainstream klika našeho oddílu je v Chorvatsku, celkem dobrý.

Vzhledem k zimě jsme lezli krátký cesty na Vzývajícím a Maturitě. Teplota někde těsně nad nulou a vítr moc neumožnily lézt cesty náročný na prsty (na Pálavě klasika), tak jsme vytáhli friendy a vklíněnce a lezli převážně lehký cesty po vlastním, nebo po rezavejch skobách. Tyto cesty dnes už asi nikdo neleze. Na vršku Maturity se štanduje za šutr, to už se v moderně odjištěných oblastech nevidí. Za mě to bylo dobrý z důvodu oprášení samojistících technik, jakože trénink na Tatry. Taky jsme objevili krásnej překrok na Maturitě, ten bych zařadil jako povinnou cestu pro všechny na příště. 😊

Slanění proběhlo, jak jinak, z Martinky. Nováčci si užili 60 metrů v prostoru, což někteří zažili poprvé. Poslední člen výpravy už to měl skoro za tmy. Kupodivu jsme lana stáhli bez seknutí nebo uvíznutí na stromě, takže pohoda a jelo se do hospody. Tam nás posílila silná těhotenská klika našeho oddílu. Řekl bych, že se nám to tam taky povedlo, ale to už je jinej příběh.

Myslím, že výjezd se povedl i metodicky, neboť nováčci zjistili, na co vlastně všecky ty věci, co se učí na stěně, jsou 😊.

Lezení v roce 2018 zdar.

Jara

Vánoční závody 15. 12. 2018

Když opět po roce přišla řeč a domluva na místě závodů, tak bylo několik hlasů jít jinam než na boulder do Měnína. Důvody? Moc těžký pro většinu z nás a málo místa. Tak se rozhodlo pro naší „domovskou“ Staňkovku a určitě to nebyla špatná varianta.

Vše začalo v 10 dopoledne. Plán byl jasný. V 7 je buklá hospůdka Topas na „vánoční večírek“. To je až moc času na závody, tak se začalo metodikou. Pro rozproudění krve a zahřátí v celkem studené tělocvičně se cvičily pády a jejich jištění. Všichni s přehledem odjistili a skočili do prázdna. Po jídle, kdy si většina objednala pizzu, následovalo něco bezpohybového. Vázání lana do panenky. Je s podivem, že to některým jedincům dělá stále problém. Jako přídavek se učilo, jak vázat lano „do kruhu“ a následně ho využít pro transport druhého na zádech. Pro diváka je zvedání se poměrně zábava. Sám bych chtěl vidět, jak Barča zvedá Járu…

Na samotný závody si každý nováček vylosoval jednoho „zkušenějšího“ k sobě. Tak vznikli tyto dvojice: Jára + Horkys, Pája + Nikča, Láďa + Lukáš, Dredáč + Barča, Škebla + Drťa. Gazi se zhostila fotodokumentace a Buchťál vzal roli rozhodčího a Míša zdatného pomocníka. Závodilo se v těchto disciplínách:

  1. Prusíkování – prusíkování na čas hore a dole
  2. Lezení na obtížnost – 2 cesty na 6 pokusů
  3. Oblézání tělocvičné kozy – 2 různé kozy oblézt na 6 pokusů
  4. Vytrvalost – počet vylezní a zlezení „schodů“ za 10 minut
  5. Boulder – 2 bouldery na 6 pokusů

Na tom, kdo se umístil první, pátej či kolikátej, je podle mě celkem jedno, tak to ani psát nebudu. V závodě nejde vždy o výkony, že Gazi, ale hlavně si to užít. Což se doufám povedlo a všichni se bavili. Za to patří VELKÝ DÍK Pájovi a Gazi, kteří tento den naplánovali a připravili. Dění na následné diskuzi u piva či nápoje dle chuti zůstane v Topasu… kdo nebyl, má dojít a kdo byl, ví. Teda myslím, že ví. Co Láďo?

Dík za účast a těším se na další společnou akci

Buchťál

Pálava 4. 10. 2018

Letos jsem ještě nebyl na Pálavě, a když jsem jezdil kolem pár dní do Mikulova pracovat, rozhodl jsem se, že se určitě najde někdo, kdo půjde se mnou. Ale Pája, Krejzič a Zuzka rodí, Škebla též rodí a navíc zase škeblí, Jára sbírá bonus body, Gazi s Šokem někde výletí, pro Láďu je Pálava divná…
Nakonec chtěl jet jen Pája. Z nových tváří nikdo nechtěl (nebo se bojí) a na Klajdě jsem ukecal Dana. Paráda jsme nakonec tři, což je úspěch.

Pája leze přes vejce

Ráno bylo krásně, a tak jsem po telefonu chtěl překecat Járy, ať jede. „Ty vole, já už tam jedu s Krejzičem“ vesele zvolal. Za chvilku SMS od Gazi, dojede o 10 minut později. Docela jsem se divil, že jede, když má být někde v řiti. Aspoň nás je sudo. Nakonec ještě dojela Míša, několik lidí z lyžáku a dětí jako smetí. Ukázala se i Zuzka s pejskem a Šok se Zrzkem dojeli na kole z Brna. Původně výlet ve třech se dooost rozrostl.

Lezlo se, kde se dalo

Ale zpět k lezení. Na Vzývající se postupně přelezlo: Malý věšák (5), Velký věšák (5), Přes vejce (6-). Jára se rozhodl vylézt Jihovýchodní hrana (4) po vlastním, aby se na rybu pokusil o EKG (7-). Po chvilce váhání jsem se o EKG pustil taky. Moc pěkný ale na mě moooc těžký. Kdo chtěl, též vyzkoušel a pak přesun na Martinku. Tu se různě lezlo: Křížová (6), Střed plotny (4-), Juntálka (3).

Mladá naděje

Na listopad krásný počasí a úžasný lezení. Přes původní obavy, že nikoho neseženu, nás nakonec byla plná skála a lézt zkoušely i děti. Paráda, dík za lezení.

Buchťál

Elbrus 2018

Úterý 26. 6. 2018

Úvod

Myšlenka dobýt Elbrus mě napadla již před mnoha lety. První reálné obrysy dostala na léto 2013, ale vstoupil nám do toho ovšem menší problém – Andulka. A tak jsme expedici odložili a přidali další problém – Bětunku. No a když už nám holky trochu odrostly a u babičky jsou radši než doma, tak nastal čas vrátit se k plánům z mládí 😊 Nejdříve jsme trochu laborovali s tím, jestli pojedeme sami nebo s cestovkou a případně s jakou. Nakonec vyhrál letecký zájezd s CK Kudrna. Zařizují letenky i víza, a tak snad nebude problém. Nicméně problémů před odjezdem bylo dost a Kudrna nás extra neoslovil.

K samotnému odjezdu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny podle místa odletu. První skupina letěla z Prahy s Kudrnou a do této skupiny patřili Barča, Buchťál, Gazi, Pája a já. Do vídeňské sekce patřili Danýsek, Lachtan a Míla. Společně se pak potkáváme v Moskvě na pivu a odlétáme teleportem do Minerálních Vod, odkud jedeme dodávkou do kempu.

Šok

Středa 27. 6. 2018

15:00 jsme v kempu Saklja. Zatím plni očekávání. Máme za sebou pouze cestu, takže většina z nás už umí projít pípací bránou a usmívat se. Bohužel dva členové naší výpravy, které ještě neznáme ani jménem, jsme nechali v Moskvě. Pravděpodobně se dozvíme, jak se jim to podařilo, pač budou plni zážitků. Odpoledne jsme šli šopovat do vesnice Elbrus. Na večeři jsme šli do věhlasné garáže, která byla trochu zklamáním. Pivo nět a šašliky byly trochu gumový. Většině se nechtěl rozdělávat stan, takže jsme spali v altánku.

Gazi

Čtvrtek 28. 6. 2018

První kavkazský trek

Plni očekávání ráno vyrážíme na náš první trek. Už od rána je obrovské teplo a krajina téměř bez stromů v kombinaci s nestálým stoupáním z nás doslova vysávají vodu a energii. I přes těžké podmínky Michal nasadil takové tempo, že mu nikdo nestačí a Michal tak kráčí sám v čele skupiny. S povděkem vítáme každou pauzu, kde máme možnost odpočinout si a napít se. Při každé příležitosti suším pohorky a ponožky, abych předešel puchýřům. Přesto jsem se jednomu neubránil, takže levá pata začíná nepříjemně bolet. To ovšem není nic v porovnání se Šokem, který má sice tvrdé boty vhodné do nepohody, ale na chůzi moc nejsou. Šok hlásí puchýř na obou patách a otlačené nárty.

Ve stínu borovic dáváme oběd, kde máme možnost nabrat vodu a zchladit se v blízké bystřině. Odtud je to už jen asi hodina do místa, kde budeme dnes tábořit. První aklimatizační noc bude ve výšce kolem 2600 m n. m. Cesta nakonec nebyla moc dlouhá, takže ještě stíháme dojít do míst, kde končí ledovec, kde pozorujeme ledovec, divokou řeku vytékající z ledovce a tomu všemu dominuje obrovský Elbrus.

Pája

Pátek 29. 6. 2018

Opět v základním táboře

Ráno nás probudilo horko, takže jsme vyhlásili budíček v 6 a o půl osmé už šlapali na bezejmenný vrchol s kótou 3495 m n. m. Jako první „doběhl“ nahoru Šok následovaný Pájou, Michalem, Gazi a Buchťálem. Po občerstvení a pokecu o pracovních podmínkách ve Švédsku se vracíme zpět ke stanům. Cestou z vrcholu zjišťujeme, kdo vzdal, kdo pokračuje a kdo vůbec nešel, protože se mu začaly rozpadat pohorky. U stanů bylo horko jako v pekle, takže jsme to moc nezdržovali a valili jsme dolů, kde na nás čekal obchod, jídlo, pivo a vodka. Míla s Šokem odjeli s domácími kamsi sehnat jakž takž nové pohorky. Na zítřejším treku se ukáže, zda měl předchozí majitel nohu kompatibilní s tou Mílovou.

Dnes se navíc objasnila záhada ztracených cestovatelů. Shodou nešťastných náhod čekali u špatného letadla a svůj omyl zjistili, když už bylo moc pozdě. Překonali i malé peripetie v podobě ztraceného zavazadla, a nakonec se k nám přidali.

Večer v hospodě pak představoval zasloužený relax před dalším náročným dnem. Michal chce naplánovat odjezd na osmou hodinu, ale Míla se pokusí domluvit odjezd na devátou. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Míla voskuje pohorky a kdosi se ptá: „Zvládne to i jazykem?“

Míla začíná zlehka prstem, je něžný a všichni uznávají jeho techniku, ale na jazyk nedoje.

Pája

Sobota 30. 6. 2018

Nejspíš jsme vstali zbytečně brzo. Kemp ještě zel prázdnotou, někteří ještě pochrupovali a odjezd dodávky byl naplánován až na osmou. A hlavně to tu včerejší vodkovou party chtělo dospat dýl než jen do šesti. Ale aspoň jsme měli spoustu času se před čtyřdenním trekem pořádně nasnídat a popřemýšlet, co nechat v kempu a ulehčit tak zádům.

Osmanova dodávka nás vysadila u obchůdku v dědině Verchnyj Baksan. Bohužel to byl jeden z těch, kde neměli pivo. A tak jsme si dali ledňáka a pivo pro řidiče. No a pak to začalo. S plnou polní jsme měli zdolat 1600 výškových metrů až do výšky 3100 m n. m. Popisovat cestu nemá moc cenu. Čtenář si jistě dovede představit, jak hrůzostrašné věci takové převýšení dělá s lidským tělem. Začalo to čůrky potu mezi obočím a lopatkami, pokračovalo bolestí nohou po celé jejich délce, dál lapáním po dechu nikoliv nádherou okolní přírody, ale v extra strmých úsecích, a nakonec nadáváním sobě, že jsem víc nepotrénoval, ostatním, že na mě nepočkají a horám, že jsou tak zatraceně kopcovité. Ale abych nepřeháněl, cesta nám opravdu lezla v některých místech krkem, ale pořád se bylo čím kochat. A nemyslím jen Gazinu prdelku. Všudypřítomné potůčky i divoké říčky, sněhové plotny, okolní zasněžené štíty nebo pohled na vzdálený život v údolí. Paráda.

Za posledním výšvihem po sněhu se před námi ukázalo vytoužené ledovcové jezero. Stačilo přebrodit mrazivou výpusť a zdolat posledních pár metrů po modře značené pěšině až k tábořišti. Michal nám poblahopřál k úspěšnému výstupu (naštěstí pusu dal jen holkám), postavili jsme stany a vytáhli vařiče. Někteří z nás se odhodlali pro koupel v jezeře a vůbec netušili, že se z nich stanou kouzelníci – do jezera s údem výstavních rozměrů, ven ale už skoro na holčičku. Jenže pot a prach musely pryč, jinak by nám nechutnala večeře. Tu pro mě a Dana dnes připravoval Lachtan. Na jídeláku měl bramborovou kaši se salámem a sušenými rajčaty. Dokonce jsme ho donutili uvařit přídavek. Těsně před západem slunce, což bylo v šest hodin, se Gazi rozhodla hrát s námi hru Time‘s Up. Moc trpělivosti s námi neměla a my jsme jí to neusnadňovali. Nakonec jsme se u hry nasmáli a dali si další – Dixit. Protože už ale dávno zapadlo slunce za kopečky, v půl osmé jsme už zapadli i my, jen teda do spacáků.

Hlášky dne:

  • Michal: „Já pomalu půjdu.“
  • Lachtan: „Jaká je vlhkost?“
  • Šok: „Dáme vodku?“
  • Buchťál: „Prdím.“

Míla

Neděle 1.7.2018

Noc u jezera Syltran byla dost větrná a padlo i několik kapek. Ráno tomu ale nic nenasvědčovalo a modrá obloha slibovala další smažení na slunci. Plán na dnešní den byl jasný. Nastoupat 800 výškových metrů a to stejné klesnout.

Po zabalení věcí byl jako rozcvička kopeček. Ten měl kolem 300 výškových metrů. Po jeho vyšlapání jsme viděli naši další cestu. Sestup údolím Mukal. Cestu dolů zpříjemnily ostrůvky sněhu, po kterých někteří běželi, jiní lyžovali na botách či se bobovalo na batohu. Dalším dobrodružstvím byly dva brody. To se neobešlo bez mokrých bot, ale za chvilku byla hlášená obědová pauza, tak se jde dál. Jenže následoval dosti prudký kopec. U menší skalky bylo trochu stínu. Ideální pro oběd. Lidi ve stínu, mokrý boty na slunci a Michal oznamující, že jsme špatně a naše cesta je dole a kopec jsme šli zbytečně. A v tom jsem jen uslyšel: „To si snad dělá prdel“. Nedělal. Aspoň je na oběd trocha stínu a pěkný výhled.

V neplánovaném sestupu jsem, asi nejen já, dost trpěl. Byl to hnus. Ale konečně jsme byli v údolí Subaši. Tímto údolím jsme pokračovali proti proudu po pěkné pěšince. Místo pro rozbití táboru (okolo 3000 m n. m.) nebylo úplně ideální. Samej šutr a málo rovných míst. Několik kamenů bylo dost velkých na bouldering, tak pár pacientů šlo na lezení.

Buchťál

Pondělí 2. 7. 2018

Odchod byl nahlášen na půl devátou, tak jsme časně posnídali, sbalili stany a vyrazili – jak jinak než do kopce. Úvodní výšlap do sedla nám zabral asi dvě hodiny, kde jsme se schoulili do největšího závětří a čekali na Lachtana. Svačinu nám zkrášloval výhled na ledovec a majestátný Elbrus v pozadí. Ten byl však většinou zahalen mraky. Jen co Lachtan došel, začali jsme sestupovat suťoviskem k ledovci, kde na nás již čekala přední skupina. Sestup byl nepříjemný a občas se i uvolnil větší kámen a valil se do údolí. Gazi se jen tak tak stačila jednomu vyhnout. Když jsme se všichni shromáždili u ledovce, začalo oblékání do sedáků a navazování maček. Menší obtíže způsobil Lachtan, který neměl nastavenou velikost maček. Po chvíli jsme však navázaní vyrazili přes ledovec. Zaskočilo nás především množství vody, se kterou jsme se museli při přechodu potýkat. Tempo bylo svižné, a tak jsme se po pár pauzách a závěrečném prďáku ocitli v sedle. V závětří jsme poobědvali a přemýšleli, kam se vydáme dál. Pája se marně snažil někoho přemluvit k zacházce na lávová pole. Nicméně většina z nás se nalehko vydala alespoň na blízký pahorek, který se stal nejvyšším bodem tohoto dne. Udělali jsme pár fotek a pozorovali skupiny pochodující po ledovci. Poté jsme sestoupili nejprve do sedla a poté údolím na travnatou planinu, kde jsme postavili stany a povečeřeli. Začalo zapadat slunce.

Bára

Úterý 3. 7. 2018

Sestup

Poslední den treku nás snad poprvé neprobouzí slunce, přesto většina vylézá ze stanů okolo sedmé. Odchod do kempu je individuálně, takže se nespěchá. Z naší spací plošiny se musí k cestě přes řeku. Většina se tedy rozhoduje kousek se vrátit na sněžný most. Řeku, která je i po ránu dost divoká, jsme se rozhodli přebrodit jen Buchťál, Gazi, Míla, Pája a já. Jdeme dlouho podél vody, než konečně Buchťál najde ideální místo na překročení. Pája si to trochu zdramatizoval a při chytání balancu málem padl do řeky. Naštěstí ale skočil na vedlejší kámen, který si krásně osedlal. Ostatní přeskákali suchou nohou bez zaváhání. Chvíli čekáme na Dana a Mílu, a poté už sestupujeme… dlouho sestupujeme… V dolině Irik se napojujeme na nám již známou cestu. Pomáháme místnímu kovbojovi sbalit plachtu a dáváme delší pauzu pod borovicemi, kde čekáme na Lachtana. Po svačince a odpočinku se vydáváme na další sestup hned v patách kovbojovi. Cestou došlo na menší potyčku s krávou, které se zřejmě nelíbilo, že jdeme moc blízko. Vcelku mě její vztek vyděsil a musel jsem ji umoudřit holí. V prudkém sestupu doháníme kovboje, jenž se přetahuje s koněm. Ani se tomu koni nedivím, že se mu tam nechce. Obzvlášť když tam leží jeho zdechlý kolega. Nicméně musí a my taky. Cestou nás osvěžuje pramen bohatýrů – místní železitá kyselka, která většině chutná, ale mně moc ne. Už toho máme všichni vcelku dost, a tak nás těší, že vesnice Elbrus, a tudíž pivo, už je na dohled. V garáži stále pivo nět, takže se rozhodujeme, že pouze nakoupíme, lupnem lahváče a jdeme do kempu. Tam už nás čeká luxusní sprcha s teplou vodou, relativně čisté oblečení a hlavně vyzouvačka. Porada k výstupu je v 7, takže času dost. Míříme proto do místní putyky u silnice. Tam se nám snaží vnutit salát, ale nakonec si každý objednal víceméně to, co chtěl. Mají pivo, což je pozitivní, vodka za 650 rublů je ovšem nejdražší široko daleko. Rozladěni z této zlodějiny se vracíme do kempu. Tam nás Michal s Mírou instruují, co nás čeká v následujících dnech a jak postupovat při výstupu. No a po poradě jdeme zapít vzrůstající nervozitu, takže opět pivo, jídlo a vodka. Během večírku bere Michal do ruky kytaru a je i nějaký pokus o zpěv. Rozdělává se další láhev a je jasné, že zítra některým nebude dobře. Proto statečně prchám a dopíjení nechávám na ostatních. Ti končí někdy po půlnoci. Opět uleháváme v altánku a po sestupu a vodce spíme jako zabití.

Šok

Středa 4. 7. 2018

Výstup do základního tábora

Ve středu byl odjezd z kempu stanoven na jedenáctou hodinu. Bohužel nás už brzo po ráno vzbudil příjezd moldavského autobusu, který byl více než hlučný. Po probuzení autobusem jsme se začali balit a chystat veškeré potřebné věci na výstup na sopku Elbrus s výškou 5642 m n. m. Ve dvou skupinách jsme se přesunuli do Azau, kde jsme se naobědvali, půjčili chybějící vybavení na výstup a Šok si půjčil snowboard. Poté jsme lanovkou vyjeli do 3800 metrů a znovu se rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina šla hledat místo pro své stany, zatímco druhá se ubytovala v kontejneru. Poté jsme se vydali na aklimatizační cestu na Pastuchovy kameny (4500 nebo 4600 m n. m.) Počasí nám však moc nepřálo, a tak jsme se po chvíli otočili, sešli do 4200 m a připravili se ke spánku. To, jak bouřlivá noc nás čeká, jsme zatím netušili.

Dan

Čtvrtek 5. 7. 2018

Pokus o výstup na Elbrus z pohledu Páji

Dnešní povídání začíná už ve středu. Spaní v kontejneru nám s Buchťálem přišlo jako moc usedlé, proto jsme se rozhodli přespat ve stanu. Spolu s námi toto rozhodnutí učinili i Adam, Bára, Míra a Tonda. Oblast pro stany je nedaleko od nejvyšších kontejnerů a lze nalézt místa s dřevěnou podlážkou nebo „rovné“ stěrkové plošinky. V takovémto terénu nelze používat kolíky, proto jsme poctivě přivázali stan ke všem možným kamenům v okolí. Na noc je hlášené špatné počasí, proto si dáváme záležet, abychom předešli případným potížím. Spokojeni s výsledkem naší snahy se jdeme ještě chvilku projít směrem kudy zítra povede výstup. Brzy uleháme do spacáků, jíme, spíme a čekáme na půl druhou v noci, kdy je budíček.

Kolem půlnoci nás budí silný vítr, který lomcuje se stanem. Stan drží, ale něco je špatně, protože Buchťál má mokrý spacák. Za vše může silný vítr a mokrý sníh. Tato kombinace způsobuje, že napadaný sníh tlačí na stěnu stanu, která je částečně propadlá a propouští vlhkost dovnitř. Od této chvíle musíme každých pár minut bouchat do stěn stanu a sklepávat sníh. O kvalitním spánku od této chvíle už nemůže být řeč.

O půl druhé, kdy zvoní budíky, jsou podmínky natolik špatné, až musíme odložit pokus o výstup na pozdější hodinu a doufat ve zklidnění větru a snížení intenzity sněžení. Nový budík jsme nastavili na druhou hodinu. Třicet minut je krátká doba, proto jsou podmínky pořád stejné, ale i tak se rozhodujeme pro pokus o výstup. Snídáme, balíme se, oblékáme se a vylézáme ze stanu. Před odchodem ještě jednou kontrolujeme ukotvení stanu a odhrnujeme navátý sníh, aby stan vydržel co nejdéle bez naší péče.

Kvůli vánici a silnému větru je viditelnost sotva pár metrů, proto co chvíli zastavujeme a pokoušíme se najít alespoň nějaké orientační body. S Buchťálem se nemůžeme shodnout, jestli jsme moc vlevo nebo moc vpravo, proto raději uhýbáme trochu doleva, protože napravo jsou ledovcové trhliny. Po chvíli zjišťujeme, že pod námi jsou další lidé, proto na ně čekáme, aby nám pomohli s orientací. Jedná se o skupinu třech Čechů z Ostravska, kteří jdou v našich stopách v domnění, že víme, kam jdeme. Omyl. V pěti tedy pokračujeme v našem původním směru až do chvíle, kdy narážíme na nějaké skály. Vylezl jsem na ně, abych zjistil, co je za nimi a našel jsem jen díru kamsi dolů. Teď už je jasné, že jsme tam, kde jsme neměli být. Zkoušíme najít naši polohu na telefonu, ale dotyková obrazovka v kombinaci se sněhem moc nefunguje, takže telefon je neovladatelný. Pokoušíme se vzpomenout, jak to tu vypadalo včera, abychom podle toho zvolili další směr výstupu. Nakonec usuzujeme, že jsme v bezpečném terénu, ale moc vlevo. Pokračujeme ve výstupu podél skal, abychom měli alespoň nějaký viditelný orientační bod. Naše domněnka se po chvíli potvrzuje, když se jednomu členovi z druhé skupiny podařilo určit naši polohu na telefonu.

Už jsme na cestě skoro dvě hodiny a začíná pomalu svítat. V dáli spatřujeme praporky značící cestu výstupu a doufáme, že to nejhorší je za námi. Naše tempo je vyšší než tempo druhé skupiny, takže se jim pomalu vzdalujeme, ale už aspoň víme, že jsme správně.

Nad Pastuchovými kameny znatelně přibývá sněhu, což zpomaluje náš postup. Navíc všechno moje oblečení už je provlhlé a začíná mi být zima. Dle vyprávění Michala a Míry je zima v tuto denní dobu normální, proto pokračujeme dál s vidinou, že východ slunce rozpustí mraky, přestane sněžit a trochu se zahřejeme. Zima je ovšem větší a větší, proto mi Buchťál půjčuje své teplé rukavice. Přemýšlíme co dál a pokoušíme se zjistit, jak jsme vysoko.

Telefon konečně začal spolupracovat, takže zapínám mapy, které mi říkají, že jsme ve výšce zhruba 4800 až 4900 metrů. V ten moment se nebe rozsvítí a prakticky ve stejném okamžiku slyšíme hrom. Oba víme, že je zle, protože jsme široko daleko nejvyšší objekty, navíc s hliníkovými holemi a cepíny, čímž se z nás stávají hromosvody. V tuto chvíli není čas na hrdinství, proto se rychle shodujeme na tom, že se musíme co nejrychleji dostat z tohoto místa a zahajujeme sestup. Po pár krocích uslyším divné bzučení, zastavuji se a zjišťuji, co to je. Bzučení vychází z mých hůlek, čímž signalizují, jak jsou nabité elektřinou. Naše rozhodnutí pro sestup bylo správné. Cestou dolů potkáváme malé skupinky z naší výpravy, které se také otáčí k sestupu, když nás uvidí.

Ve stanu je mokro, proto jdeme do kontejneru za ostatními. Tam už jsou všichni obyvatelé ve spacácích a odpočívají. My se chvilku ohříváme a odcházíme sbalit stan, abychom mohli sjet lanovkou do údolí, usušit věci a připravit se na další pokus o výstup.

Lanovka má jezdit od devíti, tak tam pomalu jdeme a těšíme se, až budeme dole. U lanovky stojí někdo z obsluhy, říká něco rusky a rukou ukazuje na elektrické dráty. Usuzujeme, že je asi nějaký výpadek elektriky, proto scházíme do blízké restaurace, kde čekáme, až to opraví. V restauraci je Nataša, která jako jediná v širokém dalekém okolí umí anglicky. Dozvídáme se od ní, že v údolí jsou přetrhané dráty, rozvalené mosty a bahenní závaly na silnicích. Pokud se prý situace do dvou dnů nevyřeší, tak můžeme čekat transport vojenským vrtulníkem do bezpečí. V tu chvíli si uvědomuji sílu bouřky, ve které jsme se pokusili o výstup. Zanedlouho přichází ostatní členové výpravy, dáváme jídlo a společně začínáme sestup do údolí. Než dojdeme k první mezistanici, tak se lanovka rozjíždí, což vítáme, protože sestup je téměř nekonečně dlouhý a únavný. V Azau pak dáváme další jídlo a zjišťujeme, že situace není tak kritická, jak se zdálo nahoře, takže to netrvá dlouho a už jsme zpět v kempu, kde můžeme začít sušit věci a regenerovat.

Pája

Čtvrtek 5. 7. 2018

Pokus o výstup na Elbrus z pohledu Šoka

Noc byla hrozná. Nechápu, že ji někteří dobrovolně strávili ve stanu. Pršelo, sněžilo, vichřice byla a bouřka též. To vše ve výšce 4100 m. Zaplať pánbůh za naše nocležiště. I když spát mně ostatně stejně nešlo. Měl jsem pocit, že se dusím. Navíc do cimry vedle začalo zatékat, a tak bylo stěhování během noci. Neustále kontroluji hodinky a naštěstí už je 01:30, což je budíček. Před dveřmi jsou cca 3 cm sněhu a teploměr ukazuje dva nad. Chvíli chumelí hodně, pak zas trochu míň. Nicméně nikomu se do toho moc nechce. Michal posouvá odchod, a tak se jen velmi pomalu balíme a snídáme. Tři třinečáky necháváme jít bláhově napřed, že nám to prošlápnou. Cirka o půl čtvrté se odhodláváme i my. Sníh je mokrej a ledovec i v noci dost teče. Po tmě a v padajícím sněhu jen těžko hledáme směr. Od trasírky k trasírce kličkujeme jak zajíci. Je to omrd, ale k Pastuchám to celkem jde. Ovšem víš to začíná být pravé peklo. Chumelení přechází ve vichřici. Michal se ptá, jestli chci pokračovat, říkám jo, ale ujdeme pár metrů a mně je jasné, že takto to nepůjde. Vidět trasírky vůbec nejde, postava mizí asi po 10 metrech z dohledu a stopy jsou okamžitě zafoukané. Rozhoduji se pro ústup. Čekám tedy na Gazi a domlouvám se s ní na tom. Při naší domluvě otáčí Michal a dolů jdou i třinečáci. Nahoru podle všeho pokračuje jen Pája a Buchťál. Cestou dolů potkáváme ostatní většinou ještě odhodlané jít dál. Někteří taky otáčí. No a v tom hromy blesky. Je jasné, že dolů musíme všichni, a to co nejrychleji. Na to, že bych si to dolů dal na snowboardu není pomyšlení. Mokří a psychicky zlomení se vracíme do buňky Marie. Moskevičáci už tam jsou a postupně přichází ostatní. Přej otočili všichni, jen nevíme, co ta první dvojka. Začínáme mít strach, ale za chvíli už slyšíme Páju – super, všichni jsme dole. Stanaři se chvíli ohřívají a domácí ulehají do spacáků. Lachtan chrápe a já konečně též usínám.

Šok

Pátek 6. 7. 2018

Poslední šance na výstup

Pokud bychom měli zdolat Elbrus, tak dnes musíme vyjet lanovkou nahoru do základního tábora. V noci ovšem přišly další bouřky a nově natažené elektrické vedení je opět zpřetrhané kvůli podemletým sloupům. Ptali jsme se, kdy bude elektrika opět funkční a prý to dnes nestihnou, tudíž se nedostaneme nahoru. Někteří jsou smíření s nastalou situací, avšak zhruba polovina výpravy se odhodlává zkusit štěstí. Pojedeme na začátek lanovky do Azau, kde budeme čekat na zprovoznění elektriky. Nejzazší čas opravy je 16:00, protože v tu chvíli končí směna a obsluha lanovky jde domů. Po včerejšku mi ještě nestihlo vše uschnout, proto mám na sobě mokré oblečení dle rčení „Co na tobě zmoklo, to na tobě i uschne.“

V Azau se zkoušíme ptát v kanceláři lanovky, jestli mají nějaký odhad, kdy by mohla opět fungovat elektrika, ale nikdo nic neví. Usedáme tedy do místní restaurace, kde jíme, pijeme a čekáme. V 15:45 se jdu znovu zeptat na aktuální situaci, avšak dostává se mi stejné odpovědi jako prvně. V 16:00 je rozhodnuto a my se vracíme do kempu, kde se hoduje a zapíjí žal.

Sobota 7. 7. 2018

Návštěva Čegedu a lázní

Sobota byla náš poslední celý den v Rusku, který jsme věnovali odpočinku a nakupování suvenýrů. Michal s Mírou nám doporučili návštěvu města Čeged pod stejnojmenným kopcem. Město Čeged je významný především svými trhy, kde se místní babičky pokouší prodat prý vlastnoručně vyrobené produkty. Tvrzení o ruční výrobě mi ovšem nepřišlo moc důvěryhodné, protože všechny měly stejný sortiment a všechny produkty byly, alespoň na první pohled, úplně stejné. Většina věcí byla vyrobena z vlny, takže třeba svetry jistě najdou své uplatnění obzvláště během tuhých zim, jaké u nás míváme.

Kopec Čeged představuje oblíbené výletní místo v létě a oblíbený lyžařský areál v zimě. Vedou tam tři na naše poměry předpotopní lanovky, avšak o co jsou starší, o to zajímavější zážitek je jízda na nich. Dokonce jsme byli svědky zapínání jedné z nich, protože jsme byli ráno první, kdo chtěl jet nahoru. Uvedení do provozu s naším překvapením trvalo asi dvacet minut a vyžadovalo zapojení asi 10 lidí. Prvnímu chlapíkovi se to nepovedlo, tak se postupně přidávali další a další, až se nakonec podařilo nastartovat motor a rozjet lanovku.

Pro špatné počasí se na vrchol nakonec vydali jen Gazi, Lachtan, Míla, Pája, Šok a Tonda. Buchťál na nás čekal v mezistanici a koštoval místní pivo. Výška 3500 m n. m. není žádnou výzvou, proto Gazi s Šokem šli ve výletních ponožkobotách. Původně jsem nevěřil, že dostanou až nahoru, ale asi mají tuhý kořínek, a i přes velké množství kamenů a náročný terén se dostali až nahoru. Na vrcholu jsme rychle udělali pár fotek a rychle jsme mazali dolů, protože Michal nám domluvil výlet na vodopády a termální prameny.

Odjezd jsme stihli tak tak, a ještě jsme málem byli svědky rvačky mezi Osmanem a návštěvníky z Moldávie. Hodně na sebe křičeli a Moldavan vypadal, že každou chvíli přejde v pěstní souboj. Nakonec si to nějak vyříkali a my jsme mohli odjet. Dle původního odhadu cesta měla trvat tři čtvrtě hodiny. Po hodině a půl jsme začali být nervózní a Osman nám řekl, že na vodopády je to ještě hodina a půl, načež se Buchťál strašně nasral, a to tak, že od této chvíle s ním nebyla vůbec žádná řeč. V Rusku asi mají jiné vnímání času. Nakonec jsme se rozhodli pro vynechání vodopádů a jeli jsme přímo na koupaliště. Tam se Buchťál nasral ještě víc, protože se jednalo o běžné koupaliště s horkou vodou, které ho vůbec nezajímá. Vzdorující Buchťál zůstal sedět venku v trávě a my ostatní jsme šli do bazénu. Za sebe musím říct, že koupaliště bylo fajn a po skoro dvou týdnech se jednalo o příjemnou možnost odpočinku. Cestou zpět do kempu Osman opět pouštěl ukázky místní hudby a za zvuků kavkazského popu cesta utíkala mnohem rychleji.

Pája

Neděle 8. 7. 2018

Cesta domů

V neděli ráno pro nás přijela další dodávky s rozbitým předním sklem, kam jsme naházeli batohy a vydali jsme se na cestu do Minerálních Vod. Řidič byl pohodář. Jednak neměl dost plynu na cestu, takže jsme se stavili na benzince a pak v jednom městě zastavil a začal cosi vyřizovat s lidmi stojícími u silnice. Naštěstí jsme měli velkou rezervu, takže odlet nebyl ohrožen.

Na letišti začalo velké převažování batohů, přesouvání věcí mezi batohy a další machinace, aby nikdo nepřekročil povolenou hmotnost a nic z batohu neodpadlo během cesty. Zbytek cesty už probíhal bez větších komplikací. V Moskvě se od nás oddělila vídeňská část výpravy a do letadla do Prahy nastoupili i Moskevičáci. Jen chudák Šok měl smůlu na spolucestující, protože pán vpravo od něj se strašně roztahovat a paní vlevo nebyla moc v náladě, protože na nás dokonce zavolala stevarda kvůli tomu, že ji rušilo, jak se bavíme. Po příletu do Prahy si u nás Aeroflot zkazil pověst. Dvě zavazadla zůstala v Moskvě. Tolik smůly najednou jsem ještě nikdy nezažil. Nejvíc to odnesli Moskevičáci, kterým ztratili zavazadlo cestou tam i zpět.

Jeli jsme do Ruska s neotřesitelnou vidinou úspěchu. Nakonec hora a počasí způsobily, že jsme nemohli vystoupit až na kýžený vrchol. I přes neúspěch celou expedici hodnotím pozitivně, protože to pro nás byla cenná zkušenost se zážitky na celý život. Za dobrého počasí se nahoru dostane každý, kdežto my jsme museli bojovat o každý metr až do bodu, kdy kvůli podmínkám nešlo pokračovat dál. Rozhodnutí o vzdání výstupu patři mezi nejsložitější v životě každého horolezce. Určitě bych se na Kavkaz někdy rád vrátil a zkusil, jestli nám hora dovolí, abychom na ni vystoupili.

Pája

Rote Wand/Grazer Bergland 21. – 22. 4. 2018

Skialpinistická skupinka byla zastrašena lavinovými předpověďmi, plusové body byly už u svých drahých poloviček odečtené, a proto se musel vymyslet rychlý, opravdu rychlý, náhradní plán. Tato akce by se dala popsat jedním výstižným slovem: RYCHLOST!

Vymyšlená doprava byla komplikovaná, ale zato rychlá, zastavena mohla být jen nějakým problémem na autě. Ano, škeb….bezp….pás….věci z kufru do kufru a zas zpátky, a to všechno hlavně rychle! Rychlá snídaně v pekárně, rychlý kafe na benzínce a rychlá doprava na parkoviště v Rakousku. Rychlá příprava na skálu a rychlý výšlap pod skálu. Problém? Ano, jiná skála. Nevadí, rychlý přesun pod náš masiv a rychlé nalezení našich cest.

A naše rychlá sestava? Krejzič+Zuza, Pája+Jarda v cestě Michelangelo za 6- (9 délek), Martin+Gazi v cestě UFO za 6+ (9 délek), Závin+Škebla v cestě Jägersteig za 7+ (8 délek).

Dále z pohledu dvojice Záv.+Škeb.: Nejistý začátek v botách, v první délce jiné cesty a pak traverz do naší cesty. Délka za 6-? To už bychom si mohli pro jistotu obout lezečky. Po pár metrech se prvotní nadšení vlívá do žil a po dalších metrech se mění v adrenalin. Krásné dírky, díry a hodiny, nelehce překonávám první pořádnou délku. Není 6 jako 6. Máváme na ostatní skupinky a lezeme dál.

Topo trochu pokulhává, ale s trochou představivosti a doufajíce, že jsme tam, kde si myslíme, že jsme, vidíme překrásnou 7- délku, ve které se sluneční paprsky odráží od nýtů do našich nadšených očí. Velice intenzivní lezení v exponované výšce ptáků poletujících okolo. Vysilující začátek za 6+ a pak krásný lezecký krok za 7-. Dolez ke štandu už tak tak z posledních sil. Nejhezčí délka z celé cesty.

Dobírám Škeblu, který dolézá k tomuhle místu a hlasitě hltá svěží vzduch, sedá do sedáku a hrozně se začíná smát. „Ty vole! Tohle si musím vyfotit!“ Začínám se smát taky, když Škebla fotí skálu jak profesionál akty. Poté zdatně problém překonává. Dostáváme se k poslední délce za 7+, to je to gró. Bohužel jsem tuto délku nedal na OS. Bočák, patička, oblinka s drsným povrchem, mini lištička na dva prsty a delší krok do 3 prstové dírky. Krásná práce s těžištěm, no prostě nádhera, zamrzí jen to, že to bylo tak krátké. Příště bez odsedu!

Sluníčko zapadá a my rychle scházíme dolů. Cesta krásná a perfektně odjištěna. Na parkovišti jediné naše auto. Všichni jedou do kempu za 10 € a my s Martinem jdeme spát ke studánce. Ticho, skála, hvězdy, strašně krásné to bylo.

Ráno rychlá snídaně, rychle k autu a zas rychle navrch k první skále jak minulý den. Krejziči, Pája+Jarda v cestě Serengeti za 6-/6 (8 délek), Gazi+Martin v cestě Rupertina za 7- (8 délek) Závin+Škebla v cestě Elk Meadows za 7- (9 délek).

Rychle hledáme cesty. Škebla pokládá batoh před skálu se slovy: „Zkus se podívat tady, já tu nic nevidím, a jdu se rychle vysrat!“ a tak dojdu k batohu a v úrovni mých očí nápis Elk Meadows a nad tím řada nýtů. Tak se přehlídl, no, ale začít vykonávat potřebu 15 metrů vedle jistící rakušandy, a všimnout si toho až v půlce, je už na očaře.

Topo bylo velice přesné a délky velice dobře odjištěné. První půlka cesty dlouhá a náročná, ale pěkná. Další 30 metrová délka je poctivá 7- po malých chytech, nohy na tření a dolez převisem. Druhá půlka cesty by se dala přirovnat k internetovým videím, na které koukáš s otevřenou pusou. Škebla tahá dvě délky za sebou 6- a 6+. Sportovní lezení na hranici sil ve vícedélce, to nejkrásnější ,co si dokážeš představit. Vidět jak krmí matka svá ptačí mláďata, vidět prázdno několik stovek metrů pod sebou, vidět strukturu krystalů skály a vstřebávat pod kůží tu atmosféru. Krutopřísný spáry a kroky, převislý odštěp, kde člověk leze s rukama ve spáře a pozadím se houpe vysoko nad zemí. Škeblo, ty hovado! Dolézáme pod poslední dvě délky, nadšeni, ale unaveni, navzájem se povzbuzujíc, sledujíc slunce zapadajíc za okraj skal. Po domluvě se vzdáváme touhy zdolat tuto cestu a doufajíc, že to bude lehčí, se snažíme najít východisko v nějaké neznámé levé cestě.

Poslední délka před námi, kterou už ke konci hákuji za smyce, protože jsem psychicky i fyzicky vyčerpán. Je plno hodin a zdraví, trocha zhrzení, scházíme dolů. Škeblova slova prostupují ticho: „Chtěl bych se sem někdy vrátit a vylézt si to znova, ale nevím, jestli někdy najdu takového blázna, jako seš ty“. Ať už máte na člověka jakýkoliv pohled, jeho slova na konci mohou být mnohdy silnější než zážitek prožitý s ním. Díky, Škeblo. Všichni odjíždíme pomalu, pomalu domů.

Společnému přátelství zdar!

Láďa

PS: Celou oblast lze velice doporučit (dobré průvodce a odjištěno dostatečně).

Finsteraarhorn 2018

Velice zajímavej kopec s výškou 4274 m byl naším cílem. Plán Krejziče, Buchťála, Martina a Adama byl velice jasný a jednoduchý. V pátek odpoledne vyrazit z Brna do Švýcarska k jezeru Oberaarsee a cestou na vrchol sebrat pytel, který tam Martin a Krejzič mají. Jak prosté…

Cesta (1083 km) byla téměř bezproblémová. Jediný průser byl, překvapivě, v Brně. Ale po úmorných 12 hodinách jsme dorazili k jezeru Grimselsee. Dál nás nepustil parkovací poplatek. Na jeho zaplacení bylo třeba mincí. S papírovou bankovkou či kartou to nešlo. Tak se rozhodlo, že přespíme v autě, ráno rozměníme a pak hurá nahoru 6 km k jezeru Oberaarsee.

Rozměnit se povedlo a jedeme nahoru. U jezera přebalíme batohy a vyrážíme do sedla Oberaarjoch. Cesta vede kolem jezera Oberaarsee a následné stoupání po ledovci Oberarrgletscher. Nespočet nábojů, rukavice, batoh, deka, mačka. To vše je na ledovci k nalezení. Stoupání je, jako vždy, dřina ale v sedle Oberaarjoch jsme celkem rychle a vyhlížíme, kam povedou naše další kroky. Vše je krásně vidět: sestup a následný výstup po ledovci Studergletsher do sedla Gemschlicke. Volíme asi nejhorší možnou cestu po suťovisku, kde si Matin ošklivě odře ruku. Po rychlém ošetření pokračujeme po ledu a kličkujeme mezi trhlinami, ale těch víc než se zdálo ze sedla Oberaarjoch a často nejsou vidět. Ááááá. Zařval Buchťál a zmizel v trhlině. Adam s Martinem ho pěkně zachytili a nikomu se naštěstí nic nestalo. Vytažení zabere chvilku a ještě opatrněji pokračujeme do sedla Gemschlicke.

Ze sedla Gemschlicke vede cesta po vykurveným suťovisku na ledovec Fieschergletscher. Po něm nad chatu Finsteraahornhutte, kde máme postavit stany. Tyto naše další kroky se už nepovedly. Suťovisko bylo moc prudký a tma se blížila. Tak jsme na sněhovým poli postavili stany a rozhodli, že na Finsteraarhorn nevystoupíme. Večeře a spát.

Ráno je kekel. Malá viditelnost, vítr a lehce sněží. V tomto počasí by to na vrchol stejně asi nebylo. Tak s pocitem správného večerního rozhodnutí jsme se zabalili a šli zpět k autu. Martin nás krásně provedl minovým polem v podobě trhlin, do některých by se bez problému vlezlo i několik autobusů.

Jestli jme se suťoviska lekli, či to už nejde sejít, nebo jsme jen nenašli cestu dolů je jedno. Hory nejsou jen o vrcholech. Hafo pěknej, i když náročnej, výlet. Všichni jsme na konci měli nohy pěkně rozmr… Pro mě další zážitky (pád do trhliny bych nepotřeboval) a doufám, že se někdy na vrchol Finsteraarhorn podívám.

Buchťál

Dachstein 23. – 25. 2. 2018

Na skialpech na Dachstein. Parádní plán horského (s)vůdce Járy zněl krásně, ale na skialpech jsem byl jen jednou a nahoru dřina ale fajn. Dolů to bylo pro mě peklo. Mně se do toho moc nechtělo, ale Dredáč chtěl vyzkoušet tuto zábavu, tak jsem se řekl, že dám skialpám ještě jednu šanci. Posledním účastníkem zájezdu byl Pája. Nikdo další nechtěl nebo se bál.

Rozkaz zněl jasně: V 6 odjezd z Rajhradu. Jelikož s náma nejel Škebla, tak vše proběhlo, jak mělo, a v 6 se vyjelo. Cesta až na mírné sněžení byla klidná, tak jsme v 11 zaparkovali u spodní stanice lanovky v Obertraunu. Ven z auta, oblečení a lyžáky na sebe. Pásy na lyže, batohy na záda a hurá do chaty v 11:45. Cesta vedla po červené sjezdovce a cedule se zákazem skialpinistů jsme dělali, že nevidíme. Po úmorných a vyčerpávajících 3 hodinách jsme konečně zahnuli z prudké sjezdovky a už nás čekal snadný terén. Teď už jen zvlněným terénem na Simonyhütte. Po hodině šlapání jsem čekal chatu za každou zatáčkou, ale pak Jára ukázal miniaturní stavení někde v dálce a že to je chata. Aaaha. Tak zase tupě šlapat nahoru, krátkej sjezdík, kterej jen naštve, a zase nahoru. Super. Jsme na chatě kolem 5. Za náma je krásných 1880m stoupání, 300m klesání a 13 Km. Paráda. Navíc Jára jako omluvenku každýmu vynesl plechovku piva. Všichni rozbití jak Drážďany dáme ještě pár radlerů, večeři a hurá do betle.

Druhý den ráno jsme se probudili do krásného dne jak dělaného na výstup. Modrá obloha, jen v údolí mraky. Téměř celá cesta je krásně vyrolbovaná a tak nám to zjednodušilo další šlapání do kopce. Pod vrcholem jsme jedni z prvních, ale v patách jsou další skupinky, takže honem lyže dolů a nacvaknout mačky, do ruky cepín a konečně stoupat bez lyží. Nahoru vede Béčková ferrata, ale místy je řetěz v zajetí sněhu a ledu. V jednom z těchto míst jsem chtěl zaseknout cepín do sněhu a pokračovat dál, ale cepín nikde. Tedy 4 metry pode mnou. Záhadným způsobem vypadl a, naštěstí, Dredáč mě zachránil a cepín podal (jako děkovný dlužím pivo). Tak jsem ho mohl plně využít ve stoupání ve sněhu o asi 50° sklonu, které se táhlo až na vrchol. Pája až na vrchol Hoher Dachstein (2995 m.n.m.) vytáhl plechovku pivka, tak jsem si všichni dali vrcholový lok, fotku a hurá zpět. Dolů to bylo o dost těžší než nahoru a do toho se ještě nahoru proti nám hrnuli další nadšenci. No, hlavně, že jsem znova neztratil cepín, a už jsem byli u lyží. Pásy dolů a první větší sjezd. To jsem (zase) poznal, že skialpy nebudou pro mě a na sluníčku proběhla sváča a porada. Nakonec zdatní lyžaři Pája a Jára si užili v hlubokým sněhu, zatímco já a Dredáč jsme využili urolbovanou cestu až k chatě. Na závěr dne jsme vložili i trochu metodiky.

Poslední den bylo jen v plánu dojet k autu a hurá domů. Ale pod Krippeisteinem bylo dost času, a tak jsme si vyšlápli na jeho vrchol. Tam docela foukalo a byla kosa. Vůbec jsme se nezdržovali, pásy pryč a dolů jak předešlej den. Pája a Jára hlubokým sněhem. Já a Dredáč jsme si užili na nejdelší sjezdovce v Rakousku (téměř 12 Km). Sjet za pár minut to, co jsem šlapal několik hodin, bylo na palicu. Ale jak řekl Jára: „Radši ty prachy prochlastám než jet lanovkou“. A měl pravdu. I přes tu námahu (za 3 dny 3000 nastoupaných metrů) to bylo super, a i když to byl jeden z nejnáročnějších výletů tak byl parádní.

Buchťál

Boulder závody 2017 – III. ročník

Po roce jsme zasoutěžili opět v Měníně, tentokrát v pátek. To se ukázalo jako dobrej termín – bylo nás 9 + jeden místní junior. Vzhledem k tomu, že nejsme moc boulderovací oddíl, to považuju za dobrou účast.

Stavěč Pelda se vyřádil a nejen mně se zdálo, že od minule i přitvrdil v obtížnosti. Nebo je to tím, že málo trénujeme? Pelda místo normálního převisu postavil ukrutnej převis, kterej se mně vůbec nelíbil. Když přes něj lezli ti nejlepší, tak jsem si dal radši pívo.

Výsledky:

  1. Závin
  2. Adam
  3. Gazi

Další pořadí jen orientačně: Buchťál, Petr, Ivan, Dredáč, Pája, Jara, Škebla. Bez záruky. Za případné omyly se omlouvám.

Domorodci postavili tentokrát juniora Adama, kterej byl fakt dobrej a ještě nám to asi ukáže. Taky to jméno, že? To se to pak leze samo. 😊 Ukrutně se zlepšil i Závin, kterej umí dobře využít potenciál výšky + malé váhy.  Na to, že do sebe tlačí jen záviny, dobrý. Gratulace k 1. místu!  Gazi to do příště určitě dožene a Závina prožene 😊. Na některých dalších závodnících se projevilo tréninkové manko, do příště určitě potrénují. A někteří, jako já, mají v boulderingu jasno  😊. Zvláštní uznání zaslouží Petr, kterej se vrací k lezení po úrazu. Potěšil Škebla, protože přišel, a to se taky musí ocenit. Přišel pozdě, takže nestihl přelézt všechno, ale myslím, že to dohnal po závodě. Když všichni odjeli, jal se bušit další Peldovi prásky. Zlepšil se i Ivan, zřejmě tajně trénuje na VUT boulderu 😊. Jen tak dál, a občas se ukaž.

Po závodě jsme se rozutekli brzy. Původně se nás přihlásilo málo, proto jsme neřešili žádnou afterpárty, to tam možná chybělo. Tak příště.

Doufám, že se v takovém počtu občas sejdeme i při lezení venku. Protože překližka je jen trénink pro to hlavní. A to je lezení na skalách a v horách!

Těším se na další společnou akci!

Nazdar

Jara