Peilstein 3. 5. 2015

Účastníci:  Jara, Pája, Petra, Lubo.

Ráno v autě nálada nic moc, začíná pršet. Na benzince v Rakousku řešíme, jestli vůbec kupovat dálniční známku. Sportovní duch nakonec vítězí a je to dobře, ale to zatím nevíme. Prší pořád a možná i čím dál víc, ale to si nechceme připustit. Utěšujeme se, že na skály pršet nebude. Někdo (asi já) vypustil kravinu, jako že polezeme převisy, že tam neprší.

Pája má jasno – na Peilsteinu bude od 10:00 počasí OK. A má skoro pravdu, jen je trošku mokro. Po prohlídce terénu a svačině jdeme na to. Ještě pořád moc nevěříme, že to půjde.

Jdeme k sektoru „E“ spodek mokrej zbytek cca. 30 m vypadá, že půjde. Já s Lubem se shodujeme, že pětky jsou pro nás tak akorát, je přece mokro, ne? Pája s Peťou jdou do sedmičky a … povedlo se.

Dole to klouže, ale po pár metrech začíná perfektní lezení. Skála brzy osychá a tak jdeme do sektoru „H“. Výkonnostní dvojka (P+P) posilněna přelezy za 7 a 6+ pokračuje v těchto obtížnostech. My turisti zase pětky. Občas mrholí, ale děláme jako že nic. Únava k večeru stoupá, tak dáváme poslední cesty. Výkonnostní dvojice dává 6+ (jak jinak). Cesta dlouhá, v kolmé stěně, Pája si libuje nad krásnou cestou, Peťa se směje, prostě všechno jak má být.

Turisti lezou kout a… poslední metr a půl je mokrej. Já dva pokusy, dva odsedy. Výměna, Lubo to stejný. Sakra, poslední cesta a pytel. No nic musím se tam vrátit.

Byl to povedenej výlet, doufám, že jich letos víc.

Nazdar,

turista Jara

První letošní lezení (28. 3. 2015)

Aneb proč jezdit do Rakouska, když můžeme na Baby.

Jára přišel s neodmítnutelnou nabídkou pokusit se vyšplhat na rakouskou horu Schneeberg, která se nachází kousek od Vídně. Celkem se přihlásilo 7 zájemců, vše bylo domluveno a následně i zrušeno kvůli špatné předpovědi počasí.

Sobota se tím pádem stala volným dnem bez plánu. Netrvalo to ovšem dlouho a začaly přicházet náhradní návrhy. Gazi, Jarda, Pája a Peťa se nakonec ukázali jako správní lezci a vyrazili zjišťovat, co se přes zimu změnilo na Babách. Počasí sice také nebylo zcela ideální, ale nakonec nepršelo a zima se dala vydržet.

Rozdělili jsme se do dvojic Gazi s Jára a Pája s Peťou. Gazi a Jarda bušili jednu cestu za druhou. Za zmínku stojí obzvláště cesta Kruhová, kde Jarda ukázal velký kus odvahy, protože byla poměrně spoře zajištěná a Jarda se musel hodně ohánět svými friendy. Gazi se zarputilostí jí vlastní Jardu následovala do každé cesty a i s permanentním 9 kilovým batohem byla Járovi rovnocenným spolulezcem. Pro Peťu se jednalo o první větší zkušenosti s lezením venku, proto jsme se nejprve věnovali teorii o zakládání vlastního jištění, dělání štandů a podobných témat, které na stěně člověk sice může zkoušet, ale venku je to stejně vždycky jiné. Poté se druhá dvojka vydala dohánět náskok Gazi s Járou. Peťa se ukázala jako velmi učenlivá lezkyně, všechny cesty byly dobře zajištěné a štandy příkladně zbudované.

Po 6 hodinách lezení, příjemně unavení, trošku promrzlí a Gazi hladová, protože ji nějaký pes sežral svačinu, jsme se vydali na cestu zpět do Brna respektive Rajhradu. Určitě se jednalo o zajímavý den, který si zaslouží opakování, budeme tedy netrpělivě čekat, až se nám zase uvolní kalendáře a společně někam vyrazíme.

Maltatal 2015 aneb nejsilnější zážitek

Vzhledem k vývoji počasí termín nakonec padá na 5. 2. – 8. 2. Plán zní ve čtvrtek v noci osm lidí naskáče do dvou aut a vyráží směr Malta. Situace se však jako obvykle mění. Nejdřív nemůže Červík, pak se přidá ještě Hanes, a aby to všechno neskončilo krachem, Mišák bere alhambru a nacpe do ní zbylých šest účastníků zájezdu. Nakonec jedou Gazi, Ondra, Krejzič, Petr, Jolča a Mišák.

V noci kolem 2:30 opouštíme republiku a jedeme směr Vídeň. Cesta ubíhá dobře a první problémy se objevují až po průjezdu Semeringu, kde se v zatáčkách udělá Gazi špatně a musí použít igelitový pytlík. Vzhledem k tomu, že Krejzič pustil zaručenou zprávu o jejím těhotenství, to zní jako potvrzení novinářské kachny. Tato situace se do rána ještě několikrát opakovala, takže jsme tomu už nadobro přisoudili, že v prvním trimestru je to úplně normální. Poslední zdržení je pod kopcem, kde po posledních zkušenostech z výjezdu nasazujeme řetězy a dorážíme na místo.

Nahoře jsme první. Následuje potřebné převlečení, přezutí, jídlo, pití a příprava materiálu. Mezitím přijedou ještě dvě auta místních lezců a okamžitě mizí směrem k Gamsecku a Vintasunu. My vyrážíme k našemu dnešnímu cíli, ke Katedrále. Cestu si prošlapáváme v čerstvém sněhu sami a tím pádem víme, že nás nikdo nepředběhl a nebude nám nic házet na hlavu.

První leze Petr se svou ženou Jolčou, skoro souběžně s nimi Mišák a Gazi a nakonec Ondra a Krejzič. Vzhledem k teplotě vzduchu se zdá, že led bude měkký a bude dobře držet, ale skutečnost je opakem. Led je tvrdý, přemrzlý a štípe se. Nicméně výstup pokračuje bez problému. Petr už štanduje u klíčového místa v řetězech, Jolča pomalu dolézá k němu. No a já se taky pomalu blížím ke štandu, Chybí mně asi 15 m a jsem v nepříjemném kolmém místě asi 4 m nad posledním jištěním. Zůstali mně ještě dvě trubky, tak se rozhoduju rychle, budu vrtat. Zaseknu cepíny, kolik to jde a sedám si do jednoho z nich. Vytáhnu trubku a začnu vrtat, najednou křup, hrozná rána, zatmí se mně před očima, velká bolest v pravé noze a cítím tah lana. Probírám se z krátkého bezvědomí hlavou dolu asi o 15 m níže. Je mně jasné, že jsem cestou potkal ledovou bouli a moje první myšlenky směřují k pravé noze. Je zlomená, nebo roztříštěná?

Po chvíli se srovnám a konstatuju, že se můžu hýbat. Vytáhnu si cepíny a začnu stoupat k nejbližší trubce, Gazi dobírá úplně nakrátko. Protože jsem dávat jištění na střídačku, stačí dolézt asi 8 m k nejbližšímu jištění. Dělám štand a nechávám se spustil ke Gazi. Kluci jsou zrovna u ní na štandu a kontrolují mně pozadí. Vypadá to na pěknou díru v pravé hýždi. Přehodnocujeme situaci, uděláme slaňák a už jedeme dolů. Kluci využijí naše jištění a pokračují dál s tím, že sesbírají jištění.

Cesta k autu nic noc, kape ze mě krev i přes obvaz a noha bolí, ale důležité je, že jdu po svých. Pak následuje cesta do údolí, stavujeme se na chatu, kde se převlíkám, a kontrolujeme hloubku díry, kterou jsem si dnes vytvořil vedle té původní. Rozhodnutí je jednomyslné, musíme na chirurgii. Ujme se mě Petr a jeho žena Jolča a jedeme směr Spital do nemocnice. Zbytek už z lezeckého hlediska není moc zajímavý, několik vnitřních štichů, několik venkovních a přestávka na několik týdnů.

Večer alespoň pořádně popijem a ráno odjezd domů.

Mišák

Skialpy – Jeseníky 4. – 5. 2. 2012

V téměř nejmrazivější víkend jsme vyrazili na skialpy do Jeseníků. Pro Miláčky (Pavel, Kačka), právníka (Pavla Kroupu), Keříka, Šoka, Situ i mě to byl první skialpový zážitek. Zkrátka jediný, kdo byl ve skialpech kovaný, byl taťka Mišák.

Dojeli jsme prohrnutou cestou pod Praděd. Asi hodinu jsme se vypravovali, protože nastavení holí, pásů a kardiostimulátorů (pípáků) není žádná sranda. A při teplotě – 10 °C už vůbec ne. Nejprve jsme šli po cestě, ale zanedlouho jsme se odklonili a Mišák vytyčil trasu přímo nahoru. V lese bylo krásně. Žádní lidi (krom nás), jenom kamzík, který doufám v závěji jenom čekal na kamarády. Když jsme vyšli z lesa, svítilo slunko a výhledy do okolí byly tak krásný, že se to některým zdálo až kýčovitý. Na horizontu trochu fučelo, takže jedna nepříjemná pasáž, kde jsme si museli sundat rukavice, abychom si mohli oddělat pásy, by se našla. Ale netrvalo to dlouho a sjeli jsme do Barborky, kde jsme neodolali borůvkovým knedlíkům. Cesta dolů bylo o několik hodin kratší než cesta nahoru, ale byla boží!

Po náročné cestě autem jsme dorazili do chaty v Ludvíkově (za třetí dřevěnou hospodou ve vsi nahoru a doprava). Využili jsme akci 1+1 pizza zdarma a po brutální párty jsme asi ve 22 hodin všichni vytuhli. A protože byla zima, tak se nikdo neodvážil spát pod Šerákem.

Gazi

Co se týče skialpovýho výletu, tak to byla paráda! Druhej den jsme vzhledem k časové tísni vyrazili na Ovčárnu skibusem, od tam po vlastích na Praděd direktem přes les. Trošku jsme se podcenili, takže v 9:30 už do nás tekl Praděd na Pradědu.

Po asi dvouhodinové siestě nás čekalo fenomenální překvapení ve formě snížené teploty na -24°C, ale i když foukal vítr, tak si myslím, že v sobotu byla znatelně větší zima. Posléze následoval „free-ride-fall“ lesem.

Nad Barborkou proběhlo úspěšné lavinové cvičení – záchrana trvala cca 9 minut. (batoh s pípákem cca 1m ve sněhu) – mám i video!!!

Od Barborky sjezd lesem po modré turistické značce – v zimě uzavřené i pro pěší – brzy jsme poznali důvod. Trocha adrenalinu při přejíždění dřevěného „mostku“ který už vlastně ani nebyl mostem, dále cesta široká na jeden a půl lyže s mnoha záludnými úseky, skoky přes klády a potok atd.
Nakonec jsme úspěšně dojeli zpět na hvězdu – ve zdraví a myslím že i docela spokojení.

Za mě můžu říct, že se mi to velmi líbilo a určitě bych někdy vyrazil zase a klidně i na delší túru.

Šeřík

S Mišákem na Babách, neděle 3. 4. 2011

Pája, Gazi a já jsme jeli autem z Brna. Sraz jsme měli ve Lhánicích na prolízačkách. Bylo super, že jsme byli s Mišákem, protože nám ukázal nové cesty, které bychom nenašli ani podle průvodce. Lezli jsme na Velké Babě. Já s Gazi jsme šli dvě cesty na prvního. Jedna cesta, myslím, že se jmenuje Přepadová se nám moc líbila, protože byla komínem a s psychicky náročným krokem přes „propast“(jiný slovo mě teď nenapadá).

První metodický horovíkend

17. – 19. prosince 2010 byl náš první metodický víkend s horoškolou ve Vanovicích. Musím přiznat, že jsem se opravdu těšila, i když jsem měla trochu obavy z toho, co nás tam bude vlastně čekat.

V pátek večer, hned po příjezdu na Mišákovu chalupu a malém občerstvení, byla přednáška o oblečení do hor. Velmi podrobnou přednášku měl pro nás připravenou Honza. Následovalo promítání diapozitivů ze starších oddílových i neoddílových akcí a vyprávění „historek z natáčení“.

V průběhu večera nám přišlo trochu divné, že někteří organizátoři víkendu chodí stále někam ven a naše podezření se v zápětí potvrdilo. Do zimy oblečený Červík přiběhl a začal po celé chalupě pokřikovat, že venku jsou dva ranění a že potřebují rychle naši pomoc. Na poli za chalupou leželi dva nám dobře známí figuranti a velmi věrohodně předstírali předem dohodnutá zranění. Raněným jsme poskytli první ne zrovna moc odbornou pomoc a transportovali je na chalupu. Na tomto cvičení jsme se názorně přesvědčili, jak je důležité mít mezi sebou někoho, kdo celé akci velí. Také myslím, že nejednoho z nás reakce nás samých v nasimulované tísňové situaci docela překvapila. Celou záchranou akci jsme si následně rozebrali a podělili se s ostatními o své pocity.

Večer byl promítán film, ve kterém samozřejmě nechybělo lezení. Některým jedincům se ale na film moc dívat nechtělo a tak abychom nerušili, odešli jsme do nejchladnějšího pokoje na chalupě hrát hloupé hry. O upravených pravidlech her, jako jsou aktivity a plácaná, bych se raději nerozepisovala. Stačí napsat, že nově příchozí do pokoje tam už zůstali a hráli rádi s námi. A tak jsme se nakonec i blíže seznámili s dalšími členy horoškoly.

Další den ráno byla Červíkova přednáška o rizicích při plánování výletů v horách. Přednáška byla velice poutavá, tak nevím, jak je možné, že si někteří dovolili během ní usnout (měli by dostat poznámku!). Po teorii jsme si mohli v praxi vyzkoušet vytvoření nosítek z lana, z batohu či teleskopických holí. To nás opravdu bavilo a byla u toho sranda. Samozřejmě jsme si museli transport zraněného vyzkoušet i v terénu a proto jsme vyrazili na menší „transportní“ výlet.
Večer jsme se učili jak správně poskytnout první pomoc, resuscitaci, vyšetřit zraněného a jiné užitečné záchranné manévry. Několikrát jsme museli jít do okolí, najít, ošetřit a transportovat do bezpečí zraněného.

O druhém večeru a noci jen stručně. Hrálo se na kytaru, zpívalo a někteří zas vymýšleli blbosti u zábavných společenských i nespolečenských her. Na některé z nás však udělal největší dojem večera dlouhý proslov Červíka.

Celkově se mi víkend opravdu líbil a chtěla bych tímto poděkovat organizačnímu týmu a to i těm, kteří se na přípravě podíleli, ale nemohli tam s námi být…

Gazela co očima házela

Horoškolový víkend bez metodiky

Horovíkend u Mišáka na chatě proběhl v termínu 4. – 6. 11. 2011. Na chatu jsme přijeli až kolem osmé hodiny večer. Bylo nás jen 7 a fena, takže atmosféra byla docela komorní. Pustili jsme si jako zvukovou kulisu lezecké filmy a hráli jsme velmi duchaplné a intelektuálně náročné hry. Jak by řekl Mišák adolescentní pičoviny. Pro ty, které to zajímá, jsme hráli aktivity 2. Taky Cink junior, který paní učitelka ukradla nebohým dětem v družině, plácanou a na Krále.

Brzy ráno (takže asi v 11:-)) jsme se nasnídali a vyrazili na pěší túru. Pak si dali někteří guláš a jiní blbosti na trampolíně. K večeru jsme se vydali do Boskovic na prohlídku centra, ale hlavně do aquaparku. Největší atrakcí byl tobogán, na kterém byl zákaz jízdy 2 osob, takže jsme to právnicky vyřešili a jezdili jsme po třech, pěti a někdy i víc osobách zaráz.

Druhý večer probíhal v podobném duchu jako ten předešlý, ale nikdo už nezvracel.

Co říci závěrem? Protože náplní víkendu nebyla metodika ani lezení a nebyli jsme nijak organizováni, pointou bylo tmelení kolektivu. A Mišák to shrnul úplně za všecky: „Takovej promrdanej víkend to byl.“

Gazela