Tento série příspěvků obsahuje odkazy na to, co jsme si zkoušeli na stěně. Usnadní nám to přehled o tom, co se dělo a současně zde nalezneme nějakou teorii pro případ, že by bylo potřeba něco si osvěžit.
Vzhledem k vývoji počasí termín nakonec padá na 5. 2. – 8. 2. Plán zní ve čtvrtek v noci osm lidí naskáče do dvou aut a vyráží směr Malta. Situace se však jako obvykle mění. Nejdřív nemůže Červík, pak se přidá ještě Hanes, a aby to všechno neskončilo krachem, Mišák bere alhambru a nacpe do ní zbylých šest účastníků zájezdu. Nakonec jedou Gazi, Ondra, Krejzič, Petr, Jolča a Mišák.
V noci kolem 2:30 opouštíme republiku a jedeme směr Vídeň. Cesta ubíhá dobře a první problémy se objevují až po průjezdu Semeringu, kde se v zatáčkách udělá Gazi špatně a musí použít igelitový pytlík. Vzhledem k tomu, že Krejzič pustil zaručenou zprávu o jejím těhotenství, to zní jako potvrzení novinářské kachny. Tato situace se do rána ještě několikrát opakovala, takže jsme tomu už nadobro přisoudili, že v prvním trimestru je to úplně normální. Poslední zdržení je pod kopcem, kde po posledních zkušenostech z výjezdu nasazujeme řetězy a dorážíme na místo.
Nahoře jsme první. Následuje potřebné převlečení, přezutí, jídlo, pití a příprava materiálu. Mezitím přijedou ještě dvě auta místních lezců a okamžitě mizí směrem k Gamsecku a Vintasunu. My vyrážíme k našemu dnešnímu cíli, ke Katedrále. Cestu si prošlapáváme v čerstvém sněhu sami a tím pádem víme, že nás nikdo nepředběhl a nebude nám nic házet na hlavu.
První leze Petr se svou ženou Jolčou, skoro souběžně s nimi Mišák a Gazi a nakonec Ondra a Krejzič. Vzhledem k teplotě vzduchu se zdá, že led bude měkký a bude dobře držet, ale skutečnost je opakem. Led je tvrdý, přemrzlý a štípe se. Nicméně výstup pokračuje bez problému. Petr už štanduje u klíčového místa v řetězech, Jolča pomalu dolézá k němu. No a já se taky pomalu blížím ke štandu, Chybí mně asi 15 m a jsem v nepříjemném kolmém místě asi 4 m nad posledním jištěním. Zůstali mně ještě dvě trubky, tak se rozhoduju rychle, budu vrtat. Zaseknu cepíny, kolik to jde a sedám si do jednoho z nich. Vytáhnu trubku a začnu vrtat, najednou křup, hrozná rána, zatmí se mně před očima, velká bolest v pravé noze a cítím tah lana. Probírám se z krátkého bezvědomí hlavou dolu asi o 15 m níže. Je mně jasné, že jsem cestou potkal ledovou bouli a moje první myšlenky směřují k pravé noze. Je zlomená, nebo roztříštěná?
Po chvíli se srovnám a konstatuju, že se můžu hýbat. Vytáhnu si cepíny a začnu stoupat k nejbližší trubce, Gazi dobírá úplně nakrátko. Protože jsem dávat jištění na střídačku, stačí dolézt asi 8 m k nejbližšímu jištění. Dělám štand a nechávám se spustil ke Gazi. Kluci jsou zrovna u ní na štandu a kontrolují mně pozadí. Vypadá to na pěknou díru v pravé hýždi. Přehodnocujeme situaci, uděláme slaňák a už jedeme dolů. Kluci využijí naše jištění a pokračují dál s tím, že sesbírají jištění.
Cesta k autu nic noc, kape ze mě krev i přes obvaz a noha bolí, ale důležité je, že jdu po svých. Pak následuje cesta do údolí, stavujeme se na chatu, kde se převlíkám, a kontrolujeme hloubku díry, kterou jsem si dnes vytvořil vedle té původní. Rozhodnutí je jednomyslné, musíme na chirurgii. Ujme se mě Petr a jeho žena Jolča a jedeme směr Spital do nemocnice. Zbytek už z lezeckého hlediska není moc zajímavý, několik vnitřních štichů, několik venkovních a přestávka na několik týdnů.
Večer alespoň pořádně popijem a ráno odjezd domů.
Mišák
