24. – 26. 1. 2020 Skitouring v Niedere Tauern – oblast Lungau

Celkem náhodně jsme s Pájem vyrazili na neplánovaný výlet za skialpem. Sněhu všude málo, chce to bohužel jezdit trošku dál. Lungau je 450 km, celkem daleko, ale je tam krásně. Údolí je okolo 1200 – 1500 vysoko, takže i přes málo sněhu lze stoupat na pásech už z parkoviště. Jen si člověk musí vybrat správný směr a kopec. Málo sněhu = bezpečno 😃 Člověk v tom musí hledat i pozitiva.

Balonspitze  2485 m;  1400 h.m.;  dif: 2/3

Kopec jsme vybrali z průvodce. Nahoře jsme zjistili, že tam od posledního sněžení byli dva lidi. Všichni asi lyžovali na bližším svahu, ten jsem v průvodci ani nenašel. Za celej den jsme nepotkali vůbec nikoho. Sníh nahoře dobrej, viditelnost horší. Výstup i sjezd technicky jednoduchej, fyzicky, pro mě, docela záhul. Byl jsem po nemoci – to je mimochodem dobrá výmluva, když už člověk nemůže 😃.  Pája mě dovedl k autu, jak slepýho koně.

Preber  2740 m; 1230 h.m.;  dif: 2

Zdejší klasika. Na kopci se pohybovalo cca. 20 lidí. Je to kousek nad Tamswegem, zdejším centrem. Místňáci si sem chodí zalyžovat v neděli, místo kostela. Borci v kombinézách tady dělají rychlostní rekordy – aktuální je něco pod hodinu. My jsme to šli nahoru 3 hodiny, průvodce udává 4. Počasí super, slunko, skoro bez větří. Dolů jsme to hrnuli ještě po zmrzlým, což není ideální. Pak rychlá polívka, pět hodin v autě, a byli jsme doma.

Jeli jsme v pátek odpoledne tam, stihli dvě túry, v neděli navečer návrat. Pro někoho asi daleko na tak krátkou dobu pobytu, ale jestli si mám vybrat, jestli budu sedět na prdeli, nebo podobný výlet, tak je to jasný. V případě zájmu mám knižní průvodce na skialp od Glockneru až po Vídeň. Zájemcům z řad oddílu můžu půjčit. Jen vám bude hrozit, že se budu chtít přidat 😃

Zapsal: j

Kanzelsteig 5. 1. 2020

Původně měli Jarda s Pájem v plánu vyrazit na skialpy. Téhle akce bych se neúčastnil, ale Jardu přemohl kašel a rýmečka. A když řekl Pája, že má volnou nedělu, nelenil jsem a hned jsem hledal, co by šlo lézt. Našel jsem dostatek možností a volba padla na Kanzelsteig. Nástup od auta 15 minut, obtížnost 2+, 300 m lezení a psáno „sehr schön“. Paráda.

Někteří se polekali předpovědi. Pak jestli je to Vánocema, leností, nemocí či strachem, to nevím, ale ozval se jen Drťa, ale tomu kýla nedovolila vyrazit, tak se ke mně a Pájovi připojil kamarád Martin. Takže 3 lidi na jedno lano. Paráda.

Oproti předpovědi, která hlásila zataženo, bylo na parkovišti krásně jasno. Cesta je z jihu, tak nám severní vítr nepohnul ani vláskem, a po nezbytném přebrání věcí do sedáků a hurá ke skále, která je jen 15 minut. Paráda.

Nástup je krásně označen plechovou cedulkou na stromě „Kanzelsteig 2+“. Obtížnost je za 1 až 2, tak štand založíme, až bude třeba, a půjdeme všichni najednou. Pája jde první, uprostřed Martin a já na konci. Štand děláme, jen když dojde materiál na zaklání postupového jištění či horšímu vedení lana. Jediné místo ve stínu mělo asi 10 m. Tam, samo sebou led a sníh. Tahat tuhle část vyšla na mě. Hrdinský lezení bez rukavic mě přešlo po několika odhrnutí sněhu, ale mačky a cepín jsem na první část nepotřeboval. Na poslední 2 m jsem musel využít cepín, ale jinak to šlo s velkou opatrností pěkně. Následoval už jen kousíček zase na sluníčku až na vrchol. Paráda.

Celá je cesta krásně značená červenýna tečkama a zabloudit fakt nejde. Teda pokud nejde první Škebla… Místní horolezecká škola tuto cestu používá jako klasickou cestu pro výcvik nováčků, tak jsou na dost místech borháky, ale cestou jde dát dostatek vlastního. Lezení v pohorách je zase něco jinýho a tahle cesta určitě stojí za návštěvu v těchto podmínkách. Mně se moc líbila. Není se čeho bát, hlavně pokud vyjde počasí – sluníčko, mírný vítr až na vrcholu. Paráda.

Buchťál

Tatry, Javorový štít, JZ žebro (V) 5. 9. 2019

Termín byl dán, jako vždy, hodně dlouho dopředu, předpověď nic moc, přesto vyrážíme. Z Brna 2 ks (já + Laďa – nečlen) po cestě v Mikuláši ještě +1 ks (Lucka). Já jsem udělal největší chybu výletu už doma – snad vlivem stresu z práce (před dopoledním odjezdem jsem ještě musel hákovat), jsem doma nechal bundu goráčovku. Ve Smokovci kupuju pláštěnku a doufám, že ji nebudu potřebovat.

Jdeme na Zbojnickou chatu, kde máme nocleh. Chata je v pohodě, nocleh taky. Ráno v 8 vyrážíme z chaty s tím, že nástup je ½ hodiny a dle průvodce snadno hledatelný. Chyba! Běhali jsme podél stěny asi hodinu 😊 Na nástupu má být borhák. Ve skutečnosti je cca 3 m vysoko, takže jsme ho na poprvé přehlídli. Až z odstupu jsme se ujistili, kde to je, a nakonec našli i ten borhák.

Cesta má 5 délek a je částečně odjištěná. Hlavně prý kvůli směru. První dvě délky se dají dost blbě jistit, je to vše sklopené dolů, takže občasný borhák potěší. Lezení pěkný, lehký, tatranská žula má skvělé tření (za sucha 😊) Orientace díky občasnému jištění v pohodě. Jsme tři, tak lezeme „rychlou trojku“, kdy 1. leze dvou lanech, 2. a 3. každý na jednom prameni cca 8 metrů nad sebou. Tato cesta končí na vrcholu pilíře, odtud je to na vrchol ještě asi 60 m, ale hodně rozbitým terénem s nemožným návratem zpět ke slaňáku, takže úplný vrchol necháváme být a jedeme dolů. Dle průvodce to je jednodušší než obcházet.

V jedné délce se nám seklo lano, takže ještě jednou nahoru, ale čas máme, počasí taky, takže v pohodě. Po poradě u píva sestupujeme hned dolů k autu, protože se má pokazit počasí. Lucka jede domů, my s Laděm jedeme do Belanských Tater za kamarády na chatu.

V noci pak prší, takže jsme udělali asi dobře. Další den pak sekání dřeva, popíjení různých nápojů atd. Ráno pak jedeme domů, kde je překvapivě horší počasí než v Tatrách.

Dali jsme jen jednu lezeckou túru, což není moc. Ale pro mě to stálo za to. Díky Lucce a Laďovi za účast! Je to tam fakt hezký, takže další výlet na stejný místo bude v zimě!

Ještě drobná recenze Zbojnické chaty: Spali jsme v podkroví na zemi na matracích. Nocleh v pohodě. Nic tam nevrže, větrání taky v pohodě 😊. Jídlo je chudší než např. na Brnčálce. To je ale dáno tím, že se tam všechno nosí. Brnčálka je obsluhovaná autem / skútrem.

K lezené cestě „JZ žebro (V)“: Je to klasická tatranská pětka. Další z řady „preistěných tatranských klasik“. Řekl bych, že ji můžou jít i tatranští nováčci zcela bez obav. Doporučuju!

Zdar Jara

Grossglockner 22. 7. – 24. 7. 2019

Tento nápad sa Járovi zrodil v hlave už pred niekoľkými rokmi, no k realizácii došlo až toto leto. A tak sme sa Pája, Jára, Láďa a ja rozhodli zdolať najvyšší vrchol Rakúska.

Vlevo hřeben Stüdlgrat.

V pondelok ráno sme naskočili k Pájovi do auta smer Rajhrad, kde sme preložili veci a vydali sa do Rakúska. Po niekoľkohodinovej ceste nás čakala konečná na parkovisku s krásnym výhľadom na náš cieľ. Plní očakávania sme nabalili všetky potrebné veci a začali stúpať k chate Stüdlhütte (2800 m n.m.). Prevýšenie 900 metrov sme zvládli za 2 hodinky, na chate si dali večeru, a potom v utorok ráno 4:15 budíček, nech nestojíme v rade na cestu.

Výstup na vrchol sme zvolili cestou Stüdlgrat (3/3+). Po asi dvojhodinovom stúpaní a prechode ľadovca začína lezenie po hrebeni až na samý vrchol. Miestami nás obiehajú horskí vodcovia so svojimi zverencami, no my si užívame nádherné výhľady a krásne lezecké pasáže. Na vrchole 3798m.n.m.)
sme niečo po 11. hodine a 1000 metrové prevýšenie zvládame za 6 hodín. Krajšie počasie na výstup snáď ani nemohlo byť, bolo až prekvapujúce, že sme boli hore sami a nemal nás ani kto odfotiť. Zostupovali sme normálkou a stretli ešte dosť ľudí smerujúcich na vrchol. Avšak ani zostup nebol zadarmo, pre istotu sme šli naviazaní a niečo aj zlanili. Dali sme si krátku prestávku na Ezrherzhog Johann hütte a pokračovali v zostupe naspäť na Stüdlhütte najskôr kratšou feratou, potom po ľadovci. Na chate sme zbalili všetky veci a posilnení polievkou sa vydali dolu na parkovisko, kde sme konečne vyzuli pohorky a radosťou naskočili do auta.

Prespali sme v kempe v Matrei in Osttirol a v hospode nás obsluhovala aj slovensky hovoriaca servírka. Na stredu ráno bol plánovaný návrat domov. Cestou sme sa ešte zastavili rozšíriť si lezecký repertoár na sportovkách v oblasti Plombergstein sektor Westwand, dali si tri cesty a na schladenie pred ďalším cestovaním vyskúšali kúpanie v očarujúco modrom Wolfgangsee. Do Brna sme dorazili večer síce unavení, ale všetci šťastní a okrem nášho predsedu aj obohatení o nový výškový rekord.

Lucia

Schneeberg na skialpech 27. 1. 2019

Původní variantu jet do Raxu nám zhatila nadílka sněhu, a tak jsme po cestě operativně vybrali dobře známý Schneeberg. Tentokrát ale na skialpech a z jiné strany než obvykle. Parkoviště u dolní stanice lanovky v Loseneimu bylo volný ale překvapilo nás, že 9 z 10 aut byli skialpinisté. To předvídalo, že nebudeme sami. Nevadí, Pája, Jára, Šok, Gazi, Láda a já bereme věci z auta a vyrážíme k vrcholu.

Začátek trasy po sjezdovce až k chatě Edelweißhütte. Odtud nás stopy zavedly do lesíku, kde se cesta mírně vlnila. Docela mě vrtalo v hlavě, že po opuštění sjezdovky moc nestoupáme. Ale jen co nás stopy zavedou nad hranici lesa, v dálce spatříme lidského hada v brutálním kopcu – kotel Schneegraben. Aha, tak tady jsou ty výškový metry. Nahoru to jde pomalu a se zvyšující se výškou se zmenšují serpentiny. V jednom okamžiku se změnil sníh v led už ani velká důvěra v přilnavost pásů a silný ruce nepomáhají a dávám lyže na batoh. Kopání stupů do ledu je lepší varianta. Někteří dávají haršajzny, ale i s těma to prej moc nešlo. Šok a Gazi volí cestu přes Wurzengraben (údajně stejný peklo). Na kopci hafo fouká, tak všichni až na Šoka, který kopec bez selfie nepovažuje za vylezený, volí úprk do Fischer Hütte. Tam na sebe počkáme, rychlá sváča, pásy do baťohu a hurá dolů.

Dva Slováci nás navedli na cestu Hoyosgraben. První část byl hnusnej led. Pak byl pěknej sníh, ale bylo poznat, že tuto cestu zvolilo dost lidí před námi. Aspoň víme kudy jet. Jára dolů mazal jak Alberto Tomba. Pája mu byl v závěsu. Šok na svým splitbordu byl spokojenější než v Beskydech. Já si užíval nespočet pádů. Gazi dohlížela na Láďu. Jeho zážitek byl asi velice intenzivní, pač jsem nejednou zaslech: „D.….í lyže“. Po napojení na výstupovou cestu to bylo kousek k Edelweißhütte. Pak po sjezdovce dolů.

U stanice jsme si dali Suppe a Bier. Řekli si první dojmy z docela náročné cesty, na které jsme nastoupali kolem 1300 m. Všem se moc líbila, jen Láďa moc nemluvil a cestu dom prospal. Pro mě to byl super výlet s pěkným počasím. S každým výletem se zvyšuje moje obliba skialpů. Jen dolů to musím zlepšit.

Skialpu zdar.

Buchťál

SkiBeskyd 13. 1. 2019

Járovu plánovanou návštěvu Rakouska stále hatila lavinová situace, ale lákání čerstvého sněhu bylo tak velké, že jsme vyrazili „alespoň“ do Beskyd. Po pár úpravách jsme nakonec jeli v sestavě Barča, Gazi, Buchťál, Jarda a já.

Sice i naše malebné pohoří sužovaly přívaly sněhu a silný vítr, takže horská služba varovala před padajícími stromy a lavinami, ale Instruktor ČHS nám vybral naprosto bezpečnou trasu. V autě jsme ji ještě konzultovali a připravovali se i na to, že když to bude špatné, tak prostě půjdeme do hospody. Nic takového se ale nekonalo a za hustého sněžení jsme mohli vyrazit vstříc hoře.

Zaparkovali jsme v Řepčonce, kde se k našemu štěstí uvolnilo vykopané místo, a tak jsme si ušetřili ranní rozcvičku s lopatama. Barča nás nahnala až u auta a společně jsme se začali strojit, chystat lyže, pípáky a tak. Po kontrole funkčnosti pípáků jsme začali pozvolna stoupat již prošláplou cestou. Sněžení bylo trochu nárazové, chvíli chumelenice, chvíli nic, ale nefoukalo a bylo vcelku teplo, později až moc teplo, takže to šlo. Instruktor a předseda byli klasicky nadržení a nasadili tempo, kterému jsme se moc nehodlali podřizovat, a tak nějak jsme se za nima šontali. Plánovaná cesta nebyla zcela zřejmá, a tak jsme šli ve stopě s tím, že to místní znají. Nicméně projetá stopa se ukázala jako sjezdová a výstupová stopa už byla značně zachumelená. Zrovna jsem se ocitl na špici, a tak jsem to s tím svým nejširším strojem bušil prašanem vzhůru. Makačka jak hrom, ale výškové metry alespoň pěkně ubíhaly. Po chvíli jsme se opět napojili na již projetou stopu křížem přes severní sjezdovku. Už značně znaveni jsme zdolávali poslední výškové metry. Ke konci se připojuje i turistická značka, a tak vidíme, že výstrah horské služby nikdo nedbá, a nahoru chodí, a ano i běhá, pořád zástupy lidí. Dolů jsou někteří už notně pod parou, a tak se nám dostává hlasitého povzbuzování.

Něco přes 700 výškových metrů jsme zvládli za cca tři hodiny. Následovala povinná fotka u obelisku. No a konečně vytoužené pivko a polívka v přeplněné hospodě u Zátopka, nebo jak se jmenovala. Pár loků z plácačky, abychom si dodali odvahy na bývalou nejprudší sjezdovku v ČR. Sjezd v takovém množství prašanu je pro nás všechny novinka, a tak s tím máme větší či menší problémy. Nejladněji sjíždí samozřejmě Instruktor, a to chvílemi i po jedné lyži. Mně osobně to na sjezdovce dost bavilo, v lese už to bylo horší, spousta stromů, který prostě neuhýbají. A manévrovaní s novým prknem mně moc nešlo. Buchťál naopak opět nachází v lyžích zalíbení, a tak to vypadá, že brzo zase někam vyrazíme.

K autu jsme i přes množství pádů nakonec všichni dorazili v pořádku, nevýhody splitu se jasně ukázaly v partiích, kdy si lyžař přibruslí, takže tímto ještě jednou dík všem, co mě kde potáhli či postrčili 😉 Jinak to bylo myslím fajn a všichni jsme se dolů náležitě pobavili a nahoru zapotili.

Sportu zdar a skialpu zvláště.

Šok

Vánoční Chorvatsko 2018

Tento zajímavej nápad se zrodil v hlavách Šoka a Gazi. Nakonec nás odjelo slavit Vánoce a Nový rok v Omiši celkem 8. K realizátorům ještě přibili: Buchťál, Tomáš, Láďa, Lucka, Marťas a Slávka. Odjezd byl 22. 12. 2018 a návrat 1. 1. 2019, takže dost času na vše a s sebou krom lezení jela i kola. Většina byla na kole jen jeden den, tak se, podle mě, brala zcela zbytečně. Jen Šok a Tomáš více jezdili, než lezli. Na šílenej nápad vyjet od moře na kopec Svety Jure (1762) se chytlo trio Buchťál, Šok, Tomáš. Jet 30 km po dobu 4 hodin by nebylo tak hrozný, kdyby poslední kilometry nebyly po sněhu a ledu. Navíc poslední výškový metry se muselo pěšky ve sněhu v tretrách. Borec, co šel kolem v mačkách, se dost divně díval na mou obuv. Dolů to v mokrých tretrách byl očistec. Tolik asi kolo a teď hurá na lezení, který bylo super. Názvy napíšu jen u pár cest, abych to příliš nezahltil blbostma…

Oblast Omiš sektor Planovo – tento sektor byl nejblíže našemu doupěti. Kousíček za Omišem proti proudu řeky Cetina těsně před druhým tunelem. Krásně přejištěné, pod každou cestou název cesty, takže orientace parádní. Postupně jsme přelezli asi 10 cest od 5a do 5c+.

Oblast Split sektor Marjan – Marjan je přírodní park, který se nachází na poloostrově ve Splitu. Zaparkovat jde kousek od závory přímo u silnice a pak je to kousíček vzhůru ke skalám. Tady cesty nejsou úplně u sebe a musí se více přecházet než na Planovu a opět vše krásně osázené nýty a slaňáky. Ale je tu pěkný výhled na moře a na vzdálené ostrovy. Tady krom pro mě přijatelných obtížností (do 5c) jsme se pustili s Gazi do cesty Sára (6a+). Moc pěkná cesta ale bez odpočinků to nešlo. Více tréninku. Zato Láďa se vrhl do cesty Banana Split (7a) a čistě na první dobrou to vylezl. Jeho radostný řev musel slyšet celej Split.

Oblast Omiš – sektor Babina Bara – toto místečko je jen kousíček za sektorem Planovo proti proudu řeky. Zde je i jedna 2délka Zara (5c). Cesty opět vedle sebe a pěkně přejištěné, tak jde zkoušet i těžší cesty.

Oblast Omiš – sektor Ilinac – to už je trochu víc vzdálené od bydlení, ale pořád dosažitelné bez auta. Do vesničky Zakučac cca 2 km k vodní elektrárně a pak kousek do kopce po naučné stezce, na které již cedule ukazují směr na sektor Ilinac. Láďa s Luckou jdou 6délku Rambo (6a) – oběma se moc líbila. Ostatní hledáme 5délku Prvenac (5b). Ale bohužel jsme nenašli začátek a do těžší cesty se (hlavně mě) nechtělo.

Oblast Omiš – sektor Crvena stina – přístupem asi nejhorší oblast, co jsem tam lezl. A následný sestup byl ještě pekelnější. Samej píchající bordel a šutr, byl to hnus. V tomto sektoru je jen jedna cesta – Bon Bon 4délka za 6a. Díky klikaté linii se lano dost třelo a tak štandů bylo více. Zajištěné sice pěkně ale dost keříku a rostlinek. Pěkná byla (pro mě) jen poslední délka.

Oblast Omiš – sektor Visoke pole – kousek za sektorem Babina Bara. Cest tu není zase tolik, ale pěkné lezení po zajištěných cestách. Láďa zde vylezl cestu Droga (7b). Sice se mu to nepodařilo bez odsednutí, ale co bych za to nejen já dal…

Lezení naprosto úžasný. Vše krásně zajištěné s karabinou nahoře pro spuštění. Skály jsou dost ostrý, tak po druhým dnu jsem měl bříška na prstech poměrně zlikvidovaný. Pokud bych měl mluvit za sebe tak nej sektor byl Marjan. Ještě se lezlo v Omiši na jiném sektoru než Marjan. Ale to já chroustal výškové metry na kole. Oblast Omiše a Splitu určitě stojí za několikadenní návštěvu. Není lepší lézt 29. 12. po skále v tričku než mrzout na Pálavě?

Buchťál

Poslední slanění 2018

Jako již tradičně jsme zajeli 29. 12. na Pálavu, kde jsme ještě před posledním slaněním v roce trošku i polezli. Účastníci: Jara, Pája, Škebla, Nikča, Lukin, Horkys. Na to, že mainstream klika našeho oddílu je v Chorvatsku, celkem dobrý.

Vzhledem k zimě jsme lezli krátký cesty na Vzývajícím a Maturitě. Teplota někde těsně nad nulou a vítr moc neumožnily lézt cesty náročný na prsty (na Pálavě klasika), tak jsme vytáhli friendy a vklíněnce a lezli převážně lehký cesty po vlastním, nebo po rezavejch skobách. Tyto cesty dnes už asi nikdo neleze. Na vršku Maturity se štanduje za šutr, to už se v moderně odjištěných oblastech nevidí. Za mě to bylo dobrý z důvodu oprášení samojistících technik, jakože trénink na Tatry. Taky jsme objevili krásnej překrok na Maturitě, ten bych zařadil jako povinnou cestu pro všechny na příště. 😊

Slanění proběhlo, jak jinak, z Martinky. Nováčci si užili 60 metrů v prostoru, což někteří zažili poprvé. Poslední člen výpravy už to měl skoro za tmy. Kupodivu jsme lana stáhli bez seknutí nebo uvíznutí na stromě, takže pohoda a jelo se do hospody. Tam nás posílila silná těhotenská klika našeho oddílu. Řekl bych, že se nám to tam taky povedlo, ale to už je jinej příběh.

Myslím, že výjezd se povedl i metodicky, neboť nováčci zjistili, na co vlastně všecky ty věci, co se učí na stěně, jsou 😊.

Lezení v roce 2018 zdar.

Jara

Vánoční závody 15. 12. 2018

Když opět po roce přišla řeč a domluva na místě závodů, tak bylo několik hlasů jít jinam než na boulder do Měnína. Důvody? Moc těžký pro většinu z nás a málo místa. Tak se rozhodlo pro naší „domovskou“ Staňkovku a určitě to nebyla špatná varianta.

Vše začalo v 10 dopoledne. Plán byl jasný. V 7 je buklá hospůdka Topas na „vánoční večírek“. To je až moc času na závody, tak se začalo metodikou. Pro rozproudění krve a zahřátí v celkem studené tělocvičně se cvičily pády a jejich jištění. Všichni s přehledem odjistili a skočili do prázdna. Po jídle, kdy si většina objednala pizzu, následovalo něco bezpohybového. Vázání lana do panenky. Je s podivem, že to některým jedincům dělá stále problém. Jako přídavek se učilo, jak vázat lano „do kruhu“ a následně ho využít pro transport druhého na zádech. Pro diváka je zvedání se poměrně zábava. Sám bych chtěl vidět, jak Barča zvedá Járu…

Na samotný závody si každý nováček vylosoval jednoho „zkušenějšího“ k sobě. Tak vznikli tyto dvojice: Jára + Horkys, Pája + Nikča, Láďa + Lukáš, Dredáč + Barča, Škebla + Drťa. Gazi se zhostila fotodokumentace a Buchťál vzal roli rozhodčího a Míša zdatného pomocníka. Závodilo se v těchto disciplínách:

  1. Prusíkování – prusíkování na čas hore a dole
  2. Lezení na obtížnost – 2 cesty na 6 pokusů
  3. Oblézání tělocvičné kozy – 2 různé kozy oblézt na 6 pokusů
  4. Vytrvalost – počet vylezní a zlezení „schodů“ za 10 minut
  5. Boulder – 2 bouldery na 6 pokusů

Na tom, kdo se umístil první, pátej či kolikátej, je podle mě celkem jedno, tak to ani psát nebudu. V závodě nejde vždy o výkony, že Gazi, ale hlavně si to užít. Což se doufám povedlo a všichni se bavili. Za to patří VELKÝ DÍK Pájovi a Gazi, kteří tento den naplánovali a připravili. Dění na následné diskuzi u piva či nápoje dle chuti zůstane v Topasu… kdo nebyl, má dojít a kdo byl, ví. Teda myslím, že ví. Co Láďo?

Dík za účast a těším se na další společnou akci

Buchťál

Pálava 4. 10. 2018

Letos jsem ještě nebyl na Pálavě, a když jsem jezdil kolem pár dní do Mikulova pracovat, rozhodl jsem se, že se určitě najde někdo, kdo půjde se mnou. Ale Pája, Krejzič a Zuzka rodí, Škebla též rodí a navíc zase škeblí, Jára sbírá bonus body, Gazi s Šokem někde výletí, pro Láďu je Pálava divná…
Nakonec chtěl jet jen Pája. Z nových tváří nikdo nechtěl (nebo se bojí) a na Klajdě jsem ukecal Dana. Paráda jsme nakonec tři, což je úspěch.

Pája leze přes vejce

Ráno bylo krásně, a tak jsem po telefonu chtěl překecat Járy, ať jede. „Ty vole, já už tam jedu s Krejzičem“ vesele zvolal. Za chvilku SMS od Gazi, dojede o 10 minut později. Docela jsem se divil, že jede, když má být někde v řiti. Aspoň nás je sudo. Nakonec ještě dojela Míša, několik lidí z lyžáku a dětí jako smetí. Ukázala se i Zuzka s pejskem a Šok se Zrzkem dojeli na kole z Brna. Původně výlet ve třech se dooost rozrostl.

Lezlo se, kde se dalo

Ale zpět k lezení. Na Vzývající se postupně přelezlo: Malý věšák (5), Velký věšák (5), Přes vejce (6-). Jára se rozhodl vylézt Jihovýchodní hrana (4) po vlastním, aby se na rybu pokusil o EKG (7-). Po chvilce váhání jsem se o EKG pustil taky. Moc pěkný ale na mě moooc těžký. Kdo chtěl, též vyzkoušel a pak přesun na Martinku. Tu se různě lezlo: Křížová (6), Střed plotny (4-), Juntálka (3).

Mladá naděje

Na listopad krásný počasí a úžasný lezení. Přes původní obavy, že nikoho neseženu, nás nakonec byla plná skála a lézt zkoušely i děti. Paráda, dík za lezení.

Buchťál