Předpověď slibuje na víkend azuro, tak se s Jardou domlouváme na skialpech; shodneme se na zajímavých cílech v údolí Triebental v Seckauer Alpen (nejvýchodnější část Nízkých Taur). V pátek večer tedy (bez ženských a dětí) vyrážíme do Rajchu. Oblíbená chata Bergerhube na konci údolí i o něco níže položená Triebentalhuette jsou plné, a tak kotvíme v Draxlerhausu za sedlem.

Po jasné noci následuje mrazivé ráno. V údolí jsou čtyři parkoviště, a jak projíždíme okolo, všude u aut lidi nasazují pásy – tolik skialpinistů na jednom místě jsem ještě neviděl. Většina se ale od Bergerhube vydává do levé části údolí. My míříme na Gamskogel, jehož skalnatá stěna dominuje závěru údolí. Dobíháme dvě skupinky, jedna míří na Prinzessinenrinne (pěkný žleb okolo S4 s malým skalním stupněm nahoře), druhá má i lano a uhýbá do Nordrinne (až 50˚, místy dost úzký kuloár). My obcházíme stěnu zprava, vystoupit i sjíždět chceme normálkou za S2-S3. Tady nad hranicí lesa je sníh často vyfoukaný do tvrdších ploten.

Naším žlebem stoupáme nejdříve jen na pásech, ale jak je to strmější a tvrdší raději nasazujeme haršajzny. Asi 100 metrů pod sedýlkem lyže házíme na batoh a nasazujeme mačky, nakonec se hodí i ty. Nahoře pořádně fičí a tak zaklíníme lyže mezi kameny a po hřebínku docházíme k vrcholovému kříži. Ve stejnou chvíli tam doráží i skupinka z Prinzessinenrinne – prý je tam sníh na houby, tak plánují sjezd taky normálkou. Na vrcholu zas tak moc nefouká, zato máme skvělé výhledy na Gesause, na nebi ani mráček.

Sjezdu ve zledovatělém žlebu se trochu obávám, ale nové lyže drží hranu dobře. Níže pak potkáváme bořící se krustu – jak člověk trochu zatíží v oblouku jenom jednu lyži, propadne se a letí na prdel. Aspoň ve sněhu není moc žraloků.

Sjíždíme rovnou ještě níže k potoku Modringbach, odkud si chceme ještě vyšlápnout kus na Kleiner Griessstein, protože na jihovýchodně orientovaném svahu doufáme v trochu rozměklejší sníh. Okolo se vrací několik dalších lyžařů a ve dvě hodiny odpoledne máme celé údolí jenom pro sebe – rakušáci asi nemají výdrž na dva sjezdy za den. Stoupáme po vedlejším hřebínku, ale až na vršek nakonec nedojdeme. Bohužel sníh o moc lepší není ani v téhle stráni, i když Jarda to prý v krátkých obloucích začíná zvládat a neválí se tak často jako já. Necháme se zlákat stopou do lesa a tak se kousek musíme prodrat hustším porostem, ale pak už po magistrále sjíždíme k autu. Podle lístečku za stěračem zjišťujeme, že tady parkplatz není zadarmo, ale v chatě se to dá vyřešit.

V neděli se vydáváme na místní klasiku – Kerschkern. Sem se jde skoro v davu. V sedle Krugltorl to začíná docela vyfukovat, na haršajznách to šněrujeme rozoraným zledovatělým svahem. Směrem po větru to docela jde, ale proti do ksichtu nepříjemně bodají krystalky ledu hnané větrem. U vrcholu se mi fakt nechce vytahovat ruku z rukavice kvůli nějakému selfíčku, ale Jarda na to má. Skoro všichni to otáčejí a trochu nesmyslně plánují sjíždět tím ledovatým oraništěm; my sejdeme asi 50 výškových mezi kameny na druhou stranu kopce, kde začíná docela pěkný svah. Zase si užíváme bořivou krustu, ale občas to celkem jde. Dole se rozhodujeme prozkoumat ještě další z několika žlebů, který z hřebínku Kerschkern – Goldkogel spadají, a konečně nacházíme i trochu toho nafoukaného prašanu. Nejdeme až na vrch, tam jsou zase plotny, ale mezi řídkým porostem nad lesem je sjezd super.

Cestou zpátky prohlížíme další možné cíle, pro příště. Je toho tady opravdu dost na několik dnů – z každého kopce nějaký S2 půjde, ale najdou se i extrémnější věci. Tak skål.

Radim