V pátek pozdě večer dojedeme do Xeisu. Jelikož na všech parkovištích pod horami jsou cedule se zákazy kempování, míříme do kempu Forstgarten, kde se tiše uložíme do trávy mokré večerní rosou. Ještě než stihneme zavřít oči, proletí nám nad hlavou bolid – asi Perseidy.
Ve 4:45 nám zvoní budíček a tak otřeme vlhké spacáky a přesouváme se na Heindlkarparkplatz (platí se 6€ za den), a stoupáme vzhůru ke Heindlkarhuette, kde se rychle občerstvíme u korýtka a pokračujeme dále směr Peternpfad. Na nástupu máme celkem dobrý čas, 1000 výškových zvládáme za dvě hoďky, ale trochu nám dělá potíže najít začátek cesty – velký balvan je jasný, čtyřkový komín by se taky našel, ale ne a ne najít první nýt. Okolo zatím začínají proudit turisti na Peternpfad (800 m UIAA 2, leze se bez lana), který začíná jen asi 30 metrů dále.
Nakonec Lukáš nýt uvidí, přesně tam kde jsme ho marně hledali, a tak vyhrává tahání první délky novějšího, sportovnějí odjištěného začátku cesty. Asi se mu nelíbí štand na jednom borháku (což ale bude standard) a tak protahuje dál, než mu dojde lano. Já zatím stojím bosky na ostrém štěrku a celkem mi prochladnou nohy, takže když se pak ujímám tahání dvouapůlté a třetí délky, chybí mi cit v palcích. Čtvrtá začíná pěknými balančním plotnami, pak trochu bloudím a nabírám tření do lana, následuje silovější výšvih okolo hodin a štanduje se na sedýlku. Další tři lehčí a celkem zelené délky tahá Lukáš; já si pak dávám traverz doprava a zase doleva, kterým se dostaneme ke klíčové délce cesty za 6+. Z té mám celkem obavy, protože to je na hranici toho, co vylezeme, navíc s ne úplně lehkými batohy – na chatě už nebylo místo na rezervaci, takže máme spacáky, karimatky a žďárák. S A0 je to ale za 5, tak věříme, že se tam nějak vyškrábeme.
Když nalézám do klíčové délky, dohání nás další dvojice a brzo zjišťuju, že převisek bude asi nad hranicí mých schopností, a tak chytám preso ve staré skobě a vyhoupnu se do místa, kde už můžu stát na nohách. Ani takhle to není úplně zadarmo. Nad převisem následuje celkem hladký, ale aspoň mírně položený kout (Heinriss), který se leze za spáru uprostřed. Snažím se lézt zbytek délky čistě, ale když už moc nadávám, chytnu erární smyčku a s jazykem na vestě to dolezu. Lukášovi jsem kladl na srdce, aby to aspoň on na druhém vylezl čistě a zachránil naši čest, ale řeší stejné problémy jako já, takže nakonec taky něco chytne a dovalí na štand. Odpouštím mu.
Těšíme se na trochu odpočinku v koutě 5-, ale je mírně převislý, mokrý a vlevo nejsou moc stupy, takže jsem rád, že to nějak vyfuním za roh na štand. Tam je více místa, tak svačíme a čekáme, že nás od pohledu rychlejší dvojice předběhne, ale taky tu klíčovou délku nemají s prstem v nose a tak lezu dál. Další délka za 5- už je příjemná, leze se exponovaně, ale za madlózní odštěpy. Na štandu pouštíme pronásledovatele dopředu a příjemně pokecáme; naproti v hladké stěně se prý kromě devítek, desítek a projektů, u nichž už více než deset let visí portaledge a pytle s materiálem, klikatí i něco za 6+. Už se do nás ale opřelo slunko a na bílém vápenci nás vysušuje jako křížaly, a únava z předchozích náročných délek je znát. Začíná nám být jasné, že tahle cesta ještě nějakou dobu trvat bude – průvodce uvádí čas 4:30, my počítali, že to bude 6 – 7 hodin, ale už jsou dvě hodiny odpoledne a my jsme někde za půlkou.
Pokračuju v tahání už trochu spořeji jištěných délek (1 nýt na 30 m), ale dá se zakládat a provazovat hodiny. Cítím ale únavu a lezu pomaleji a pomaleji. Vytáhnu ještě jeden koutek za 5- a předávám to Lukášovi – oba už chceme jenom co nejdříve být nahoře. Nohy v lezkách po tolika hodinách bolí, snažím se lézt patama dopředu, abych nemusel stoupat na špičky. Na druhém si vlastně moc nepamatuju, co jsem lezl, projevuje se tunelové myšlení – zkontrolovat jestli mě šutr udrží, krok, a zase… Mám pocit, že těch lehkých délek je nějak více, než bylo v topu, které už jsem v kapse propotil a roztrhal do konzistence vypraného papírového kapesníku (proč jsem ho tentokrát nenechal v eurofolii?). Lukášovi trochu trvá hledání a budování štandů na vlastním, když tam není borhák; při jištění už jenom opírám hlavu o skálu a tiše nadávám, že chci být u maminky.
Vrcholíme 19:15, po 11 hodinách lezení, a už není ani chuť na selfíčko. Se zapadajícím sluncem se vydáváme po Dachlgratu, cestě za UIAA 2+, která se taky chodí bez lana. V našem stavu chvilku přemýšlíme o lezení na souběh, ale je to celkem vpoho, tak lana balíme.
Dachlgrat je značený a vychozený, a na opačné straně Rosskuppe nás zavede na asi metrovou polici. Přicházíme k místu, kde se dá jít buď asi 30 cm širokou škvírou mezi bloky (tou se soukám já), nebo exponovaněji to oblézt. Pak se ale police zužuje a zalézá pod nižší a nižší převis. Vybavuju si fotku, kde se někdo plazí po polici a komentáře, že se jedná o vtipné místo téhle cesty, jelikož se člověk má plazit s jednou rukou a nohou visící v prázdnu. To by skoro sedělo, ale nejištěně se nám to lézt nechce, tak zase vytahujeme lano a Lukáš se to snaží zajistit jak jen jde. Nadáváme, proč tam nedali nějaký nýt. Nakonec mokrý převis ale nějak podlézáme a pokračujeme dál, občas trochu exponovaně, ale s jistými chyty a stupy. Když pak dohledávám onen šuplík, zjišťuju, že měl být úplně jinde a tenhle vtipný a docela charakteristický úsek na žádné fotce není – aha, jestli jsme to náhodou nešli blbě, a proto tam taky nebyly nýty, a přišlo nám to horší, než 2+…
Se setměním spěcháme na Hesshuette, aby nám dali ještě něco k jídlu. V hlavě mi bliká kontrolka nedostatku piva. 21:30 jsme tam, napájíme se vodou z korýtka a dostaneme polívku s velkým knedlíkem. Na spaní prý v lágru místo nemají, jenom na cimře – volíme tedy variantu bivaku kousek od chaty (a nebyli bychom jediní). Chatařka za námi pak ale vybíhá, že nám to dá za cenu lágru, a v polštině drmolí něco o tom, že jsme blbci, jít dolů teď po desáté večer. Tak se necháme přesvědčit – nakonec je cimra plná, ale v lágru se místo najde, tak jdeme vyčerpaní chrápat.
Na druhý den jsme měli plánovaný výlez na Hochtor přes Grazerweg (10-12 délek za 4+) a sestup přes Schneeloch do Johnbachu, ale nemáme vůli už cpát naše zbídačené nohy do lezek, takže si trochu pospíme a ráno vyrážíme turisticky na Planspitze. Chvíli se kocháme pohledy na hory okolo a pak sestupujeme Peternpfadem do Heindlkaru. Sice je to jenom dvojka, ale v některých místech docela exponovaná, takže je třeba dávat bacha. Lukáš básní o krásných rakušankách, které tady potkáváme a nebojí se šplhat. Prý ve Zlíně takovéhle baby nejsou.
Rokle pod Peternpfadem je celkem nepříjemná, kamení se sype, ale naštěstí v tuhle chvíli už tudy nechodí tolik lidí, takže po sobě šutry házíme jenom sami navzájem. Po poledni jsme dole; chladíme se ve vracáku rozvodněné Enže a po koupačce valíme zpátky do Brna.
Radim