Poučeni minulým víkendem na Rosskuppe, chceme napravit vše kromě toho, že si naplánujeme dlouhou a těžkou cestu. Míříme tedy do severní stěny Totes Gebirge (doufáme v celodenní stín), pod Schermberg na Erich’s Weg na Almtaler Köpfl [1] – 650 metrů lezení v 17 délkách, jedna za 6+, obligatory 6. Tentokrát ale budeme lézt na lehko, bez věcí na spaní a druhý den.

Večer přijíždíme na odbočku k cestě, která vede už jen na Almtalerhaus, a jelikož značka hlásí zákaz zastavení mimo vyhrazená parkoviště, raději spíme už vedle auta před značkou.

Ráno v 5:30 dojedeme posledních 6 kilometrů k chatě; na parkovišti ještě místo najdeme, je tam už docela ruch, jak se všichni vypravují na kleterštajgy na Grosser Priel, jehož dvojvrchol se nad námi tyčí.

Náš nástup vede po značce celkem plochým údolím pod první hang, kde turistická cesta začne prudce stoupat. My ale odbočujeme doprava na Welser Weg, správnost cesty nám potvrdí dva lezci, kteří dorazili chvíli před námi. Čeká nás dvojková skalka, tak nasadíme přilby a utáhneme boty a začínáme lézt. Výše je to spíše trávník mezi kosodřevinou, jsou v něm ale vyšlapané pěkné schody, takže se stoupá dobře. Pak nás cesta vede prudkým korytem (taky za 2), dá se tady jistit občasným borhákem, ale my se nezdržujeme. Nahoře už jenom trochu schroffen, obejdeme hranu, vyplašíme kamzíka a jsme pod skalou – z vedlejší stěny nás ještě lezci na Welser Weg (šli jiným nástupem) donavigují k začátku cesty.

První dvě délky jsou za 4 a 3 tahá Lukáš. Pak nastupuje i do klíčové délky, ale nelíbí se mu boulderový  balanční pětkový krok, který není moc dobře zajištěný, tak mě pouští na prvního. Pětkovou plotnu prolezu a dostanu se do už dobře zajištěného cruxu. Nohy dost špatné, ruce ve spoďácích natékají, padat se mi nechce, tak šlápnu na nýt a udělám si z 6+ šestku a vylezu ke štandu. Dole (naproti) vidíme pár dalších skupinek bez lana stoupat po policích a shazovat hromady volného kamení. Lukáš si pak bere pěkné pětkové vhloubení a posílám mě do Perfekt Fingerriss za 6-. Na moje prsty je spárka spíše úzká, ale s trochou krve rozpatlané okolo vylezu do širšího kotle. Lukáš si pak bere komín a traverz za 4+, abych já tahal další šestkové vhloubení se spárou. Výborně zajištěné, ale při lezení vydáváme spíše zvířecí zvuky – vpravo je hladká, mírně položená stěnka, vlevo převislé a mezi tím spára, ve které mám narvanou ruku po loket. Lezu zády a bokem k plotně, nohy šlapu rozporem do převisu a funím. Nahoře pak v rozchrastu minu štand a musím se kousek vrátit.

Lehký, ale nepříjemný traverz přes volné šutry doprava a dvě čtyřkové délky; na chvíli na nás začne svítit slunko, ale pak ho mráčky příjemně zastíní. Na mě je pak vysupět poslední šestkový komín (trocha shybování, abych se vytáhl na vysoké nohy) s oblezem z pod převisu, a pak ještě jednu pětku s dolezem označeným jako “krátce lámavé”. Dávám bacha, na co šlapu, abych na Lukáše nic neshodil, ale pak se dotknu hrotu, který se na mě rozsype – chytám a zastavuju asi padesátikilový balvan, ale několik šutrů proletí metr vedle předchozího štandu. Jsme fakt rádi, že za námi nikdo neleze. Topo to vystihuje přesně, schrottplatz.

Lukáš se vyšvihne přes trojkový (?) převisek, kde je spousta chytů, ale drží tam jedině tráva a dotahá pod Superriss (5+), kterou mi nechá. Převisek nad štandem, ale spára je to fakt pěkná a zase dobře zajištěná. Ještě vyfuním jednu pětkovou délku a posledních 55 m trojky nechám Lukášovi.

Za deset hodin (topo říká 8) jsme nahoře, a díky stínu a příjemnému počasí se cítíme celkem dobře. Když se na předposledním štandu zapisujeme do vrcholové knihy, s údivem zjišťujeme, že od roku 2019 jsme teprve devátá dvojice, která touhle cestou vystoupila – nebo alespoň která se zapsala. Výlez trávníkem na hřebínek, přetraverzujeme kotel s kamzíky na další hřebínek a po suťovišti slézáme na chodník a k Welserhuette, kde nás čeká pivko a čočka s bramborem (za 11 éček tam teda mohl být i nějaký vuřt). Po večeři sbíháme 1000 výškových metrů k autu u Almtalerhausu; ploché údolí se táhne mnohem více, než jak si pamatuju z rána. Po půl desáté ale můžeme konečně sundat boty a dát si birell na dobrou noc.

Na parkovišti se dá nocovat v pohodě, jen o půl třetí vstávám, abych usměrnil bandu rakušáků, co tam začali rozjíždět diskotéku.

Ráno se chystáme na Hohes Kreuz [2][3] – je to 14 délek s klíčovým místem za 7-, my ale plánujeme jenom prvních 9 délek s nejtěžším místem za 6+. Ráno to ale nešlape na plný výkon, při nástupu 800 výškových metrů do kopce se celkem zadýchávám. Na vorbau jsme tak až po osmé, a ještě trochu zmatkujeme s dohledáním začátku, protože přehledová fotka ve skutečnosti fialovou ukazuje cestu Esel streck dich (7+/8-). První šestková délka ale Lukáše odradí, a tak podlezeme pod převisem za hranu a začneme pozdě, ale správně. Jsme ale unavení, a v druhé délce za 5+ sedím, takže to po třetí délce spokojeně dolezení zabalíme. Po široké šikmé polici se dá k miniferatce, která vede ke slaňáku (velký kruh, bohužel jen jeden) sejít, ale raději slaníme. Čekají nás pěkná slanění cca 30 a 45 metrů volným prostorem (nikdy nelézt v horách na jednoduchém laně!).

Teď už beze spěchu dojdeme dolů, v dolině je dost vedro. Straneggbach, který se ve vyschlém řečišti najednou objevuje jako solidní říčka kousek nad chatou, je nádherně čistý a pěkně ledový. My ale rádi smyjeme pot a zchladíme se, abychom vyrazili na 4 a půl hodiny dlouhou cestu zpátky do Brna.

[1] https://www.bergsteigen.com/touren/klettern/erichs-weg-schermberg-nordwand/

[2] https://www.bergsteigen.com/touren/klettern/kreuzkante-nw-kante-hohes-kreuz/

[3] https://www.rockpoint.cz/clanek/683/pul-kilometru-lezeni-v-srdci-totes-gebirge/#ostatn%C3%AD%20tipy

Radim