Na minulém výletě se mi Jarda svěřil, že ještě netrávil noc ve winterraumu a tak padla volba, že se po třech letech opět pokusíme dobýt Hochalmspitze, tentokráte ve složení Jarda, Šok a já (Radim). Po měsících příprav tak v pátek večer šněrujeme zatáčky Maltatalu směrem ke Gmünder Hütte a marně vyhlížíme nějaký sníh. Po poslední zatáčce se ale přecejen nějaký poprašek objevuje, můžeme tedy rozdělit zásoby piva do batohů a vydat se vzhůru k Villacher Hütte o nějaký ten kilometr výše. Nejdříve je to se sněhem dost bída, po hodině stoupání u odbočky už ale přece jen pár čísel je, a okolo 1900 m n.m. to už bude půl metru. Trochu bloudíme v řídkém lese, ale zanedlouho se vymotáme a nad údolím vyjde měsíc, téměř v úplňku, aby ozářil mrazivou noční krajinu. Můžeme tak vypnout baterky (Jardova preventivně přestala svítit už v lese) a stoupat loukami vstříc hřebínku, na kterém nás čeká wintráč. Nebe je plné hvězd a vzduch se ani nehne, ticho tak ruší jenom křupání krusty a skřípání lyží na vyfoukaných plotnách.
Čím výše jdeme, je ale sněhu zase méně a hřebínek je téměř holý. Posledních 200 metrů tak k chatě přicházíme s lyžemi na ramenou. AV klíč funguje a brzo tak uléháme do teplých spacáků v poněkud kratších postelích.
Ráno je obloha stále vymetená, zatápím v kamnech a roztápím nachystaný sníh. Přebalíme batohy, nasoukáme se do sedáků a opět s lyžemi v rukou šlapeme ke svahu za dolíkem; značka vede trochu více v pravo, tam bychom ale na lyžích nepochodili a tak nasadíme haršajzny (kterých se až do sjezdu nezbavíme) a vyškrábeme se alespoň trochu bílým svahem, ačkoliv bez vyzutí to nejde. To nás konec konců čeká před ledovcem ještě několikrát, kdy je třeba přeskákat pár desítek metrů přes pole balvanů. Žádný extra sjezd to tady neslibuje, ale jsme tady přece kvůli vrcholům.
Před začátkem ledovce na sebe umotáme lana, aby se mělo co zasekávat za šutry a vyfoukané sněhové hroty. Jak plošší, tak i příkřejší část ledovce je celkem rovná, s občasným tenkým polštářem, trhliny tentokrát nepotkáváme. V horní části se trochu nemůžeme dohodnout, jestli po normálce vpravo, nebo vyšplhat k hřebínku od Steinerne Mandl, ale nakonec to bereme po ledovci. Začíná tady docela solidně fičet, ve tvrdém svahu není úplně jednoduché se udržet, ale nakonec se doškrábeme až na hřeben kousek nad sedlem. Ve vichru je sotva slyšet, jak Jarda opakuje, že měl raději bez trička leštit sportovky na Hvaru a Šok přemýšlí kterým směrem hodit šavli. Jak se ohnu k zemi, mete mi vítr krystaly ledu do obličeje. Nakonec ale v mačkách a vyzbrojeni cepíny šplháme k vrcholovému kříži. Jenomže ouha, posledních 50 metrů je dost exponovaných, sníh na plotnách nevypadá úplně důvěryhodně a všechna lana jsme nechali ve ski depotu, a tak se raději rozhodujeme vyvrcholit už na plošince nějakých 20 výškových metrů níže.
Dolů scházíme po stopách, a ze sedýlka opatrně sjíždíme. Vanilky jsou asi trochu neaklimatizované a padat se nám nechce, takže žádné divoké oblouky to nejsou, ale jde to rychleji, než nahoru. Ještě nás čeká několik klopýtání přes šutráky, semtam škrtnutí i při sjezdu, ale ve čtyři hodiny odpoledne jsme zpátky na chatě a v příjemně unavené náladě – už ani mě neláká přidávat si výškové metry v nedalekých žlebech, ve kterých se přece jen trocha sněhu (s krustou najde). Sedím s horkým čajem na lavičce před chatou, užívám si ticha zcela opuštěných hor a kluci uvnitř zatím zatápí v kamnech.
V neděli ráno chvíli špekulujeme, jestli ty žlaby mají smysl, ale nakonec jen sjíždíme výstupovou trasou a v duchu počítáme, kolik kofixu bude skluznice potřebovat doplnit. Poslední dva kiláky k silnici to přece jen jdeme pěšky. Po cestě v údolí vidíme několik skupinek ledolezců, natelkých soplů je tady opravdu dost. Aby to nebyla taková flákárna, tak my zamířime ještě k Prebersee nad Tamswegem; na Preber tam vede nejprve sáňkařská dráha, potom mělká rýha rozrytá místními skialpinisty a výše už je to vyfoukáno na trávu. Kluci se rozhodnou to raději jistit z hospody a já nalehko šoupu pásy okolo skupinek důchodců po ródlnbahnu. Za hoďku se vysápu nad Preber-Halterhütte, ale nechci je nechat moc dlouho nasávat a obracím to dolů. Takový spíše kondiční výšlap, tenhle kopec.
Každopádně Hochalmspitze je kopec pěkný a ve třech jsme si užili spoustu romantiky, sněhu už méně. Hore zdar.
Pár praktických informací o chatě: 4 místa v místnosti s kamny (+1 na lavici), v nevytápěné místnosti asi 8. Platí se 7 € za osobu + 20 € za topení. My měli spacáky, ale uvnitř jsou teplé deky. Nádobí je tam dost, ešus tahat netřeba. Je třeba AV klíč, jinak je tam jenom nouzová kůlna u záchodu.