Původně nás mělo do Reichu vyrazit pět, ale Jarda byl krátce po karanténě a Pavel uvízl pro změnu v pozitivní náladě v Kambodži, takže jsme nakonec vyrazili ve třech – já, Terka a Jáno. Výprava byla zamýšlena s ohledem na ještě horší lyžaře, než jsem já, takže do oka padly celkem mírný ledovec pod Hochalmspitze ve Vysokých Taurách. Aspoň tam půjde jet i za horší lavinovky.

Večer jsme dojeli k zavřené Gmünder Hütte – na to, že je ve 1200 m n.m. bylo večer dost teplo, asi 5˚C. Přespali jsme v autě a ráno za krásného slunečného počasí hodili lyže na ramena a vyrazili asi 500 m zpátky k odbočce turistické trasy, která nás měla vyvést k Villacher Hütte (2194 m n.m.)

Představa freeridu ve svazích cestou zpátky se rychle rozplynula, protože v lese nebyl v podstatě žádný sníh. Na cestě ho ale asi 3 cm ještě zbyly, takže jsme mohli začít šoupat pásy vzhůru, s občasným poponesením.

Zanedlouho jsme potkali 3 čechy, kteří se vraceli z Villacher Hütte dolů a ubezpečili nás, že se do chaty dá dostat. Na ledovci se prý nenavazovali a pak toho trochu litovali, když pod lyžemi našli trhlinu, ale tak nespadli. Doufáme, že budeme mít trochu lepší počasí – oni lezli na vrchol ve větru přes 100 km/h. 

V 1900 m n.m. les řídne, projdeme okolo dvou loveckých chat a už pěkně zasněženou krajinou docela uvaření dojdeme až na chatu. Luxusní winterraum, jedna místnost se 4 postelemi, kamny a stolem, druhá s asi 10 lůžky, nevytopená. Vybavená nádobím, dokonce i kytarou – na střeše je solární panel, ale plně nabitá baterka stačí asi jenom na hodinu světla. V nezamčeném dřevníku je kromě suchého záchodu ještě nouzové místo na přespání.

Nad chatou je asi o 150 m výše brdek, ze kterého vedou v těchhle sněhových podmínkách 3 vysněžené 200-250 m sjezdy lehce pod 30°. Nalehko vyrazíme nejdříve na ten nejvzdálenější, asi i nejdelší a užíváme si prvních obloučků v takové té jarní kaši. Před druhým sjezdem (první žleb) se Terka, která je ve třetím měsíci a tak raději jede jenom na půl plynu odpojí a tak jedeme jenom s Jánem. Sníh začíná odpoledne tuhnout, a na třetí sjezd jsem sám – ve vzniklé krustě házím pár pěkných tlam. Večer jsme v chatě sami, roztápíme sníh na kamnech a hraju na kytaru.

V sobotu je počasí o něco horší – je pod mrakem, citelně se ochladilo a občas celkem fičí (předpověď říká 40-60 km/h). Z údolíčka za chatou (ta je na oblém hřebínku) stoupáme nejdříve kousek trochu prudším svahem, pak už ale celkem pohodovým kopcem nahoru. Po hodince stoupání Terka hlásí, že to na ni asi bude trochu moc fuška, tak se obracíme a sjíždíme zpátky ve vrstvě nafoukaného prašánku. Když sjede i prudší začátek, můžeme zase začít stoupat k ledovci, teď trochu lepším tempem. Jde to pořád vesměs rovnou za nosem, viditelnost je dobrá a orientace jednoduchá, narážíme i na značky a rozcestník k Preimlscharte. Jak nám mapa řekne, že tady už je Hochalmkees, tak se navážeme a šlapeme dále po trase letní cesty.

Okolo 2900 m n.m. se dohladka vyfoukaný povrch najednou mění – jako by před námi ztuhly vlny na rozbouřeném moři. Proč to dělá zrovna tady tyhle tvary nevíme, ale sérak to není a tak po nepříjemně umrzlém povrchu jdeme dále a litujeme, že nemáme haršajzny. První trhlina na sebe nenechá dlouho čekat, i když je vidět jako jen asi půl metru dlouhá úzká škvíra to tmy. Jáno chvíli rozdloubává sníh před sebou a když to prostě dělá díry, tak to obejde. Na lyžích nás tvrdý sníh udrží, v podstatě ani neděláme stopu. Stoupáme trochu pod úrovní letní trasy (pásy v traverzu moc nemají jak zabrat) a když mi kručení v břichu ohlásí čas na oběd, tak zvažujeme jak dál. Viditelnost nic moc. Ján se necítí na sjezd v prudším úseku nad námi, trhliny se mu taky nelíbí a bohužel už asi stejně nestíháme vyvrcholit (je 12:30, nejpozději ve 14:00 je třeba se otočit a chybí nám 300 výškových metrů s techničtějším vrcholovým hřebínkem), tak to otočíme a pomaličku traverzem sjíždíme zpátky. Projíždíme kolem dalších drobných trhlin, kudy vedou nevíme, sníh drží.

Ještě kousek za “mořem” není sjezd nic moc, někdy se povrch proboří a lyže se kousnou. Ján takhle hodil tlamu, křuplo mu v krku a začala se točit hlava. Je taky trochu dezorientovaný, tak doufáme, že to nebude nějaký otřes mozku. Dopijeme zbytky čaje a pomaličku sjíždíme níže – tam už je zase příjemnější prašánek na tvrdém podkladu a i Jánovi se dělá líp.

Na chatě jsme okolo třetí, tak posvačíme a ještě vytáhnu Terku na jeden sjezd z místního brdku. Ta v mezičase zvládla nasbírat půl ešusu přemrzlých brusinek, valím bulvy. Prostřední svah jsme ještě nejeli, tak vyrážíme tam, ale shora to netrefíme a jedeme jinou variantu prvního. Ještě sjíždíme níže, abychom pošpekulovali o alternativním sjezdu v neděli směrem k vodárenským štolám, odkud se dá napojit na přístupovou cestu. Večer se k nám připojuje jedna sympatická rakušanka, co si ten kopec na chatu vyběhla dneska dvakrát, protože si napoprvé nestihla nakoupit (?).

V neděli nás Terka pošle nalehko prozkoumat trasu sjezdu, že prý zatím zamete chatu. Vyšlápneme na oblíbený brdek, tentokrát prostřední žlab najdu. Dále pokračujeme dolů nejprve řídkým lesem, do prašánkového korýtka, vzrostlým lesem a nakonec asi 100 výškových sešoupáváme mezi balvany a polámanými stromy. Takový skialpinismus s prvky arboristiky. Ten poslední úsek je naprd, ale jinak se mi to líbí; Jáno není z kličkování mezi stromy moc nadšený. Chvíli hledáme, kudy se od vodárenských objektů vymotat (sjeli jsme moc nízko) a pak šlapeme asi hoďku zpátky na chatu, abychom si pobrali věci. Nakonec se vydáváme dolů po normální cestě a je to taky celkem pěkné. Od 1600 m n.m. je třeba občas lyže poponést, ale v podstatě se dá dojet až k cestě do údolí. Auto máme na místě (místní parkují dost punkově hned u odbočky), v Gmünder Hütte nám nemá kdo nalít Gösser, tak valíme na domášov.

Radim