Byl jsem demokraticky zvolen, i přes můj odpor a námitky, k napsání článku z Chorvatska, proto žádný „Co se stalo v Chorvatsku, v Chorvatsku zůstane“ neplatí a také jsem byl lehce nabádán k tomu, abych dovolenou popsal očima svýma tak, jak jsem ji viděl já, proto i tak učiním a předem upozorňuji, že některé věci jsem možná viděl jinak než ostatní. Dále bych chtěl upozornit, že se ve článku můžou objevit vulgární výrazy. Bohužel jsem lepší vystižení pro danou situaci nenašel. Článek bude dlouhý a doufám, že i zábavný. Pokud chcete mít silnější zážitek z tohoto článku, doporučoval bych, abyste se plně vžili do mé situace.

Vše začalo úplně nevinně a jak už to tak bývá, tyto akce jsou jedny z nejlepších. Zjistil jsem, že budu mít pár dní volno. Přemýšlel jsem o nějakém výletu do skal a tak jsem navštívil známou firmu Gazelu. Netušil jsem však, že když jí podám mou myšlenku, odpoví mi „Pojeď s námi do Chorvatska!“ Byl jsem trochu zaskočen. Nedokázal jsem si představit, že bych tam opravdu jel. Proběhl krátký rozhovor, ze kterého bych především vypíchl tyto slova. NORMÁLNÍ dovolená u moře. NORMÁLNÍ výlety na kole. NORMÁLNÍ lezení a plno dalších NORMÁLNÍCH věcí. (Zjištění autora: Slovo „normální“ je velice relativní pojem.) Nikdy jsem s oddílem na žádném větším výletu do zahraničí nebyl, a proto mě tato slova uklidňovala. Myslel jsem si, že Gazi znám. Opak byl pravdou, úplně jsem se v ní a v její rodině mýlil, ale to jsem tou dobou ještě nevěděl. Nakonec jsem se rozhodl. Takový výlet si přece nemůžu nechat ujít.

Poctivě jsem si nabalil věci, seřídil a vypucoval moje oblíbené TREKOVÉ kolo. Dne 23. 9. jsem chytl štěstí za pačesy, naházel jsem brašny s kolem do auta a vyjel do Brna. Byl mi řečen sraz před pátou. Moje heslo je „Raději dřív než později“, tak jsem byl v Brně už o půl páté odpoledne. Jenže sraz se konal o hodinu později. Malé komplikace nastaly při nakládání kol. Šokova sedlovka nešla otočit ani vytáhnout. Cituji: „Zkurvený kolo za 90 000 tisíc“. Anička mámě: „Proč táta nadává a skáče na tom kole?“ Gazela Aničce: „Nejde mu to otočit, protože tam nemá rychloupínák víš? Bylo by to asi tak o 5 gramů těžší“ Za další hodinu v 19:00 jsme už konečně vyjeli. Po cestě jsme nabrali Buchtíka s pořádnými zásobami burčáku a vína. Pak jsme si to po dálnici frčeli směrem do Splitu. Cesta pro některé ubíhala rychle a pohodlně. Pro ostatní co seděli v tom druhém autě s dětma, to prý neplatilo. Burčák cestu přežil, díky Buchtíkovýmu důmyslnému systému hadiček a PET-lahvi. Dne 24. 9. brzo ráno jsme přijeli k trajektu. Samozřejmě času bylo dost a tak jsme trochu pospali v autě. Pak už bylo času míň a míň a my ne a ne najít okénko, kde prodávají lístky. Najednou jsem viděl, jak Pája běží k našemu autu a s výrazem, který naznačoval něco jako, když víte, že jste v prdeli. Rychle probouzí Romču, ať bere kreditní kartu a běží s ním. Její rozespalý výraz byl taky k nezaplacení. Popojížděl jsem autem ve frontě a blížil jsem se k nájezdu na trajekt. Problém byl v tom, že jsem neměl lístky. Vybočil jsem z fronty. Na trajekt najelo poslední auto. V tom jsem zahlédl naše druhé auto a Šoka, který z okýnka mával lístky. Pája s Romčou běželi hned za nimi. Další komplikace přišla tehdy, když nám pán před trajektem vysvětloval lámavou angličtinou, že naše auto je delší jak 5 metrů. Aby přesvědčil sám sebe, auto si přesně odkrokoval. 4 tupě zírající ksichty v autě, které dělají, že jsou úplně blbý, přesvědčilo pána natolik, že nás do trajektu nakonec pustil. Někteří si na trajektu zdřímli, aby nabrali síly. Samozřejmě tam nebyly žádné vystrašené děti, které by je budily. Po příjezdu do Stari Gradu jsme viděli slunce nad hlavou a začali pociťovat tamější teplo.

Auty jsme dojeli do vesničky Rudina k našemu domu. Nejenom z venku vypadal dům krásně, ale i zevnitř byl parádně vybaven. Plyn, voda a eletrika fungovala, ale největší pozdvižení dělala jenom jedna rulička toaleťáku pro 10 lidí, kteří seděli 12 hodin v autě. V těchto situacích je důležité zachovat „paniku“. Po zabydlení jsme se shodli na kratším výletu na kole, abychom se aklimatizovali. Cílem cesty byly tunely, které kdysi sloužily k obraně ostrova před invazí. Vyšel jsem z domu a koukal jsem na ty nadupaný horský kola. Promnul jsem si ruce se slovy „Haha, to jim budu pěkně po té rovné asfaltce ujíždět“. Říkal jsem si, že to bude maximálně pěkná polní cesta. Však mají kočár s dětma, po ničem horším nepojedou. Ještě pořídit pár fotek a můžeme vyrazit. Tímto začal týden NORMÁLNÍ dovolené. Asfaltka po jednom kilometru končí. Začíná makadamová cesta. Byl jsem v tak dobré náladě, že jsem si to ani neuvědomil. Teda až do doby, kdy se cesta s každým kilometrem zhoršovala. Do kopce jsem chtěl přehazovat na lehčí, ale už nebylo kam. Za to ostatní na horských kolech byli vysmátí. Na kopci jsem si říkal, že horší to být nemůže. Začali jsme nejhorším výletem, abychom to měli za sebou. Omyl. Z kopce to začalo být ještě horší. Když jsem viděl, padající cyklistku přede mnou, měl jsem smrt v očích. Věděl jsem, že už to svými špalky neubrzdím a tak jsem kolo položil taky. Naštěstí to dopadlo v pohodě. Za chvíli cesta končí. Kola necháváme na cestě. Bez zámku. Prý se tady nekrade. Jdeme po malé stezce k moři. Na pláži nacházíme jednu obnaženou vorvanici, která chytala bronz. Jdeme kolem moře dál směrem k tunelům. Vidíme několik krásných výhledu na moře a protější ostrov. Stoupáme rozbitými schody nahoru. Pod nosem nám vane smrad hoven. Výjimečně to není Bětka. Jen plno trusu od ptáků. Vidíme další krásný výhled. Jdeme zpět. Světlo ustupuje a přichází tma. Vytahujeme svoje chytré telefony, protože jsme si čelovky zapomněli. Dostaly jsme se docela hluboko a narážíme na netopýry. Stojíme v řadě za sebou a čekáme, než se netopýři uklidní. Dva lidi přede mnou si náhle čupli a zhasli. Já okouzlen přírodou stojím a pozoruji toho netopýra, který se řítí proti mému obličeji. V ten okamžik mi někdo zezadu pevně stiskl ruku a zaječel vysokým hlasem. Až v tu chvíli jsem se lekl natolik, že jsem si málem nadělal do gatěk. Míjíme netopýry a tunely vycházíme ven k malému majáku. Krásné skalnaté pobřeží a moře. Když jsme se pokochali, prošli jsme zpátky na pláž. I bez plavek proběhlo osvěžující koupání v zátoce s výhledem na Big Ben. Tou krásnou cestou jsme to na kolech vzali zpátky do Stari Gradu. Nakoupit nějaké zásoby v obchodě a hlavně vzít děti na prolízačky. Dospělí si vyhráli stejně jako děti. Stole a židle tam nebyly, proto dřevěné věžičky byly nejlepší volbou pro podlézání. Já jsem v poklidu seděl na malém kolotoči a netočil se, protože mi je z takových věcí zle. Pak přišel nějaký blbec (nevzpomínám si na jméno, ale jeho přezdívka také začíná na B) a moc dobře věděl, že se nerad točím. On ale měl suprový nápad to roztočit nejrychleji, jak umí. Zastavil ve správnou dobu, o sekundu déle a motýlci z bříška by letěli ven. Pak už jen stoupání zpátky k domu. Naštěstí už po asfaltu. Výborná večeře a pak litry burčáku skrz hrdlo. Vyprávěli se zábavné historky, které pro mě jako mladého člověka, světem ještě nezkaženého, přišly velice šokující a poučné. Nestíhal jsem ty dnešní zážitky vstřebávat. Dělalo mě to však velice šťastným. Přišel čas na společenské hry. Jenže společenské hry ležely v malé tašce, která ležela v Brně u Gazi doma. Ve správný čas jsme se odebrali do pelechů.

Když jsme se dne 25. 9. probudili, provedli jsme ranní hygienu. Šolci samozřejmě hygienické potřeby nechali v té ne tak malé tašce doma. Heslo dne: „Co vysomruješ, jako bys měl“. Každý se nasnídal dle svého uvážení. Přišli i nečekané přiznání. Někomu se chtělo v noci na velkou, a když už tam tak seděl, tak to vypustil i předním otvorem do umyvadla. Umyvadlo bylo maličké a tak na pomoc přišel prst, aby to nepřeteklo. Burčák asi nesedl. Dnešním cílem bylo lezení v Milně. Autem jsme dojeli blízko skal. Nepříjemným terénem jsme došlapali pod skálu. Pohoda, normálka. Dali jsme pár cest. Z lezení jsem byl doslova nadšen. Krásný výhled na okolí. Čas na focení. Gazi nemůže najít foťák. Ona ho vlastně nechala v té středně velké tašce v Brně. Blízko nás další lezec drtí cestu s obtížnosti 6c. Po hodině visení u presky to vzdává. Já s Pájou se navzájem hecujeme. Gazi jde s Buchťálem radši lézt do jiného sektoru lehčí cesty. Pája nastupuje do 6c. Dostává se k tomu obtížnému místu. Po 6 odsedech ho překonává a zdolává tak svojí první 6c cestu na prvním! Chlapík taky povzbuzuje a tiše závidí. Nevypadalo to tak těžce a tak do cesty nastupuji na druhém konci i já. Pája radil, jak nejlépe uměl. „Když se přitáhneš, tak tam budeš mít velké madlo, které bere!“ Přitahuji se a chytám madlo. Madlo, kde se vejdou tak maximálně polštářky prstů. Každý si madlo, které bere, představuje trochu jinak. Cestu nezdolávám. Gazi na nás volá, že už je objednaný odvoz, ať balíme a jdeme dolů. Sejdeme na silnici a vidíme přijíždějícího Šoka s autem. Koukneme zpátky na skály a rozpoznáváme Gazinu helmu. Visí uprostřed cesty a vymýšlí tam nějaké čičoviny. Šoka mezitím chytají nervy. Po několika minutách dvojice Gazi a Buchťál schází na silnici také. Ani sedáky nestihli sundat, jak spěchali. Šok je přivítá se slovy: „Když někomu voláš, ať přijede, tak bych předpokládal, že už jste nachystaný odjet a ne, že visíš prdelí několik metrů nad zemí.“ Gazi příběhy o tom, jak ta skála byla slaná, zlepšují náladu v autě. Odjíždíme do Stari Gradu se vykoupat. Šolci nemají plavky, protože je nechali v té velké tašce v Brně. Opakuje se heslo dne. Jinak teplota moře byla akorát. Trochu vlny, ale na osvěžení po vyčerpávajícím lezení dostačující. Dáváme si palačinky a bereme to přes obchod domů. Jestli pak uhádnete, kdo zapomněl nabíječku na mobil a plno dalších věcí v tašce, která ležela v Brně. Správně, všichni víme, kdo to je. A zase se uplatňuje heslo dne. Všichni při večeři přemýšlí, jak vypadá ta kurevsky velká taška, která zůstala v Brně, když v ní je tolik věcí. Dojíždíme burčák a ladíme hrdla na víno. Zase vstřebávám ty dnešní silné zážitky. Dozvídám se plno dalších užitečných věcí. Začíná být docela zima a tak si jdu oblíknout kalhoty. Pár historek od Ondry z mládí a jdeme spát.

Dne 26. 9. mě probouzí budíček v podobě dvou hladových dětí. Kouknu na nohy. Nestačím se divit. Vypadají, jako po nájezdu komárů. Jelikož jsem se ponaučil z prvního dne, tak se při snídani ujišťuji, jak bude vypadat dnešní plán. Gazi: „No tak NORMÁLKA, cíl je Sv. Nikola…… NORMÁLNÍ výlet na kole víceméně po asfaltu, hele nic hroznýho, hlavně klid.“ Tato slova mně stačila ke spokojenosti. Více jsem nepotřeboval vědět. Měl jsem asi pravdu, že to nejhorší jsme si odbyli ze začátku. Sjíždíme do Stari Gradu. Jsme přesně nula metrů nad mořem. V rozhovoru pochytím, že teď přichází převýšení 628 metrů. „Počkat, jak jako 628 metrů?“ Šok ukazuje prstem na nejvyšší vrcholek mezi kopci. Hned mi bylo jasný, že to není dobrý. Snažím se myslet pozitivně, abych si nekazil zážitek z dovolené. Jedem ještě několik kilometrů po asfaltu.(Zde se autor nechal unést vzpomínkami) A pak začíná ta po*iči cesta. Všude rozsypaný ty z*urvený šutry. Jenom po*ranej štěrk. V hlavě mi běhají různorodé myšlenky. Například, kolik let dostanu za zabití ženy, která lhala o asfaltu. Jedeme dál. Do kopce. Pak do kopce a pak zase do kopce. Dáváme zachraňující přestávku u nějaké „kapličky“ ve stínu. Je příšerné horko. Vypadá to, že všichni si zatím cestu užívají. O sobě bych to moc netvrdil. Moje kolo, na které jsem nahlížel jako na nejlepší stroj na světě, se pomalu měnilo v největšího šunta na zemi. Pokračujeme zase do kopce. Šok se svým kočárem už nestačí vyjíždět strmější kopce. Ničemu se nedivím. Já mám co dělat bez kočáru. Jelikož jsme dobře sehraný tým, rozmísťujeme se pravidelně v těch nejstrmějších úsecích. Zezadu tlačíme kočár a pomáháme Šokovi. Je až neuvěřitelné, co vyjíždíme a jak nám to jde. Přestávám se kochat krajinou, protože už nemůžu. Pneumatika bez vzorku mi prokluzuje pod prdelí. Začínám to vzdávat. Naštěstí mě zachraňuje další přestávka u rozcestí. Rozcestí, velice důležitý bod tohoto výletu. Nasraně pokládám kolo na zem a sundávám si helmu. Moje představa o krásné dovolené v Chorvatsku se rozpadá. Na tohle nejsem připravený. Žádný valení u moře. Dáváme nějaké občerstvení. Pomalu se uklidňuji. Prý máme za sebou už 4,3 km a jen 3,3 km před sebou. Všichni v tom vidí vysvobození, já spíše dalších 3,3 km utrpení. Nasedám na kolo a společně pokračujeme vstříc dalším kopcům. Některé úseky jsou tak drsné, že je vybetonovali, aby se daly vyjet. Pomáháme kočáru. Dostáváme se k dalšímu rozcestí. Vrcholek je už na dohled, stejně tak daleko jako hospoda Kolumbič. Začalo mě obtékat štěstí, že už tam konečně jsme. Neříkej hop, dokud neskočíš. Nejkratší ale přitom nejhorší úsek byl před námi. Správné rozmístění sparing partnerů zajišťuje kočáru výjezd až na vrch. Potkáváme nějakýho Čecha, který tam vyjel autem a stěžuje si na špatnou kvalitu cest. Jdu radši dál, jinak bych mu musel něco říct. A konečně jsme až na vršku. Na nejvyšším bodu ostrova Hvar. Procházíme se po hřebenu. Je to krása. Jsem už v dobré náladě a tak si to začínám užívat. Nakonec si říkám, že to nebylo tak hrozný, když jsem to i já vyjel. To utrpení stálo za to. Někteří si dávají plno selfíček, zatímco já to ještě rozdejchávám. Dáváme jednu spolčenou fotku a scházíme kousek dolů ke kolům. Ládujeme do sebe jídlo. Já tam tak sedím a přemýšlím. Mám pocit, jako bych něco ztratil. Určitě mně něco chybí. Jen nevím co. Pamatujete si na to důležité rozcestí? Ano, tak přesně tam jsem nechal helmu. 3,3 kilometrů odsud. Zmocňovaly se mě sebevražedné myšlenky. Vrátit se celých 3,3 km zpátky a tím ztratit nadmořskou výšku anebo se jít opít do hospody? Byla to těžká otázka. Nakonec ostatní jeli do hospody a já se oddělil. Jel jsem zpátky. Neměl jsem helmu a tak jsem cestu sjížděl velice pomalu. Úzký profil pláště často chytal smyk. Nakonec jsem k rozcestí dojel a helmu našel. Samozřejmě mě zase čekala cesta zpátky do kopce. Síly docházely. Měl jsem plno času přemýšlet. Došel jsem na to, že to, co jsem všechno vyjel, budu muset i nějak sjet. Úplně vyčerpanej dojíždím za mými drahými kamarády do hospody. S kolem doslova seknu o zem. Nasranej sám na sebe. Zbytečných 6,6 km navíc. Objednávám si pivo. Samozřejmě srandovní vtípky na mou osobu nechyběly. Pivo rychle klopím do sebe. Po tom všem začínám chytat slinu na další dvě až tři pivka, ale prý musíme jet. Bál jsem se, co ještě přijde. Moje obavy se vyplnily. Musíme to sjet po tý sračce dolů. Pár metrů a už padají lidé z kol. Pěkně dodřená noha. Modlím se, abych taky tak neskončil. Samozřejmě bez odpruženého zadku, s trekovým pláštěm a špalíčkovými brzdami to moc nejde. Moje zadnice zažívá středověk. Kopec se svažuje a já začínám brzdit čím dál víc. Brzdy začínají podivuhodně smrdět. Kolo se začíná rozjíždět rychleji a rychleji. Mačkám brzdy tak silně, ale přitom tak opatrně, jen aby kolo nešlo do smyku. Najednou promačkávám přední brzdu. Nikdo si nedokáže představit, co jsem zažíval. Zas a opět vidím smrt před očima. Řítím se s kolem dolů a zrychluji. Není jiná cesta než zmáčknout zadní brzdu na plno a doufat, že to nějak vyjde. Samozřejmě kolo jde do smyku a já z něj seskakuji. Za mnou jede Buchtík, který se naštěstí stačil vyhnout. Nějakým zázrakem mám jen trochu odřené koleno. Spravuji brzdu a jede se dál. Po pár metrech slyším divný zvuk. Zastavím a kouknu se za sebe. Upadl mi přední blatník. Několik minut proklínání boha a všech lidí, co mě vzali na tuhle NORMÁLNÍ dovolenou. Blatník strkám do baťohu a jedu dál. Otázkou zůstává, jestli se dřív rozpadnu já nebo moje kolo. Před sebou vidím konec bordelu a navazující asfaltovou cestu. Nic jiného jsem si nepřál. Měl jsem sice strach, že se mi zase vypojí přední brzda, ale tuhle jízdu jsem si nemohl nechat ujít. Pěkně si to frčím z kopce. Konečně se mi ty úzké pláště vyplácí. Byla to největší odměna, kterou jsem mohl dostat. Ve Stari Gradu se zastavujeme na palačinkách. Rychlá koupačka v moři a pak na nákupy. Měl jsem chuť oslavit dnešní den. Byl k tomu taky důvod. Žiju. Beru v regálu nejlevnější alkoholickej patok, co mají. Stojím za Šokem ve frontě. Nějaká babka před náma zablokuje pokladnu. Naštěstí otevírají druhou. Pár lidí nás přeběhne, ale Šok je za chvíli na řadě. Zaplatí. Teď jsem na řadě s tou jednou flaškou já. Samozřejmě, co se nestalo. Ta bába se drze bez optání nasere přede mě a s těma svýma posranýma okurkama, nebo co to má, a zablokuje i tu druhou pokladnu. Sice zaplatí a odchází s blaženým výrazem ve tváři, že nakoupila, ale za to já začínám pěnit. Člověk se ani zrestartovat nemůže, když chce. Po pěti minutách, kdy ostatní lidi nechávají nákupy v košíkách a odchází pryč, už to taky nevydržím a vracím flašku zpátky do regálu. Nic horšího se mně dneska stát nemůže. Valíme tedy dom. Vyčerpaní a vyhladovělí. Sníme rychle večeři a rozděláváme další flašku vína. Snažím se zase vstřebat zážitky, ale už to nejde. Bylo jich moc. Taky jsem nemohl pochopit, jak to ty děti v tom kočáru mohly přežít. Zjišťuji, že Šokova rodina není až tak normální, jak se na první pohled zdá. Běžím si oblíknout dlouhé nohavice a rukávy, abych se ochránil před komáry. Večer probíhá parádně. Veselé historky s nejlepší partou lidí, co jsem poznal. Několik vzácných rad do života a jde se spát.

Dne 27. 9. mě probouzí dva ukřičené budíky, které ani slovy „Pšššt, strejdové spí“ nejdou vypnout. Prohlídnu si svoje nohy a ruce. Nohavice a rukávy nepomohly. Komáři měli zase hody. Už se nad tím ani nepozastavuji a lezu z postele ven. Dáváme si vydatnou snídani. Dnes by měl přijít zlatý hřeb dovolené. Lezení v Cliffbase. Napakujeme auta a vyrážíme. Cestu nám zpříjemňuje jednosměrný tunel vyražený do skály. Bez světel, odvětrávání nebo únikových cest. Po projetí vidíme krásný výhled na širé moře. Sjíždíme k němu až dolů. Gazi mě chce připravit na to, co teď přijde. Začíná slovy: „Po normální cestě…..“. Okamžitě ji přeruším, ať radši drží jazyk za zuby. Od ní už nechci nic slyšet. Učitelka, které si plete rovnou asfaltku s makadamovým krpálem. Jak jí pak můžete věřit? Jdeme kolem moře. Nohy zničené po včerejším výletu sotva šlapou. Dostáváme se pod skálu, která vypadá jako jedno velikánské plátno na promítání. Zaplatíme předražené vstupné a vybalujeme si věci. Potkáváme majitele. Nevím, jak slušně bych ho popsal, proto se o něm moc zmiňovat nebudu. Chce zaplatit i za děti, které nelezou, ale nakonec se s ním nějak domluvíme. Roztřídíme matroš a vrháme se na lezení. Vymýšlím zas blbosti a chci do vícedélky. Pája souhlasí a vybírá cestu s úsekem 6a+. Ostatní se nám pochechtávají, že tam na tom horku a sluníčku visíme. Mně to ale nevadí. Já si to božsky užívám. Zatím nejlepší lezení, co jsem kdy zažil. Gazi, Buchťál a Šok drtí nějaké 5c jednodélky. My se s Pájou vrháme do další vícedélky s úsekem 6a. Slunce peče a peče. Zážitek mi to ale vůbec nekazí, ba naopak. Moře je pár metrů od skály a tak se jdeme vykoupat. Zkoušíme deep water solo climbing. Popravdě jsem od toho čekal trochu víc. Cestou na souš Pája šlape na ježka. Chlapsky si bez ukápnutí slzičky vyndá bodliny z nohy a jdeme zase lézt. Dáváme další a další cesty. Čas neúprosně ubíhá a tak to balíme. Ještě chvíli nasávám to kouzlo tohohle místa. Vydržel bych tu týdny. Bohužel se musíme rozloučit a opustit toto překrásné místo. Cestou zpátky to bereme přes obchod. Já tam ale nejdu, protože si dnešní vydařenej den nenechám zkazit nějakou babičkou s okurkama. Doma dáváme večeři a rozjíždíme pomalu dnešní párty. „Lejem?“ „Lejem!“ Po pár pivech dostávám kulišácký nápad. Když už jsem tu zažil tolik nových věcí, tak bych mohl vidět i opilou učitelku. Navíc si to zaslouží. A na stůl vytahuji Ferneta. Rozjížděcí panák a zábava roste. Už mi to moc nemyslelo a tak mi nedošlo, že opít učitelskou osobnost ženského pohlaví nebude tak jednoduchý, jak se na první pohled může zdát. „Já piju až další kolo“ „Co? Už je další kolo? Však ty nemáš panáka, tak si taky dolej“. A přichází plno dalších výmluv. I tak si pořád věřím a neprotestuji. Alkohol rozvazuje jazyk, a proto se dozvídám kdo, co dělal v mládí. Pak přichází i „přednáška“ o marihuaně. Další panák a někteří začínají odpadávat. Avšak hlavní cíl stále drží, protože podvádí. Dolívám dalšího panáka, ale Gazi se zvedá od stolu se slovy „Jdu si na záchod odskočit“. Takže by se mi to nakonec povedlo? Po pár minutách se furt nevrací. Nepřišla mi zas tak opitá. Buchťál mě však ujišťuje, že nešla blinkat, ale šla spát. Nemůžu tomu uvěřit. Takhle zdrhnout od stolu. Musím se jít přesvědčit na vlastní oči. Všude zhasnutý a na záchodě nikdo. Ona vážně šla spát. Naštvaně kopnu do sebe jejího panáka. Vidím na tom dvě pozitiva a to že jsem zjistil, jak to chodí, a taky to, že slovní spojení „jdu si odskočit“ má dva významy. Šahám po flašce Ferneta. Je prázdná. Párty ve třech ale jede dál. Začíná to na mě docela působit a tak si říkám, že nebude od věci, když si na 5 minut zdřímnu u stolu. Pak jen cejtím takový to škrábání na bříšku. Malé představení s gejzírem. Z publika slyším: „Tvl ten je gumovej. Dones tu kameru, ať to natočím“. Chvilku ještě sedíme a pak jdeme spát.

Dne 28. 9. mě probouzí bouchnutí dveří. Pak další bouchnutí. Těch dveří na tom patře snad bylo 100. Furt a dokola s něma někdo mrdal. Vstanu a kouknu za roh. Bětka se na mě culí. Copak jí chcete říct? Jdu dolů a začnu uklízet po včerejšku. Není mi úplně dobře a tak snídani oželím jen o čaji. Samozřejmě přichází pár vtípků na včerejší večer. Dnešní cyklovýlet bude do města Hvar. Verunka tam chce jet autem, ale nechce tam jet sama. Tak se gentlemansky nabízím, že pojedu s ní. Ostatní vyráží na kolech do Hvaru a já si jdu na chvilku ještě lehnout. Pak i my vyrážíme autem do Hvaru. Ve městě zkoušíme najít nejlepší parkoviště uprostřed města. Navigace nás vede do protivky v jednosměrce a vypadá to, že jinudy to nejde. Otáčíme se teda někde na vršku kopce a necháváme auto na kraji města. Parádně to vyšlo a vidíme, jak naši parťáci dojíždí na stejné parkoviště taky. Společně se vydáváme do města. Musíme najít čokoládovou zmrzlinu, protože byla slíbena ze včerejška. Padá věta: „Lidí jak sraček“, všichni s tímto názorem souhlasíme. Zmrzku nacházíme a jídlo si dáváme v nějaké menší restauraci. Město pěkný, ale nijak extra si to neužívám. Kdyby někdo pil tak, jak měl, mohl jsem si to dnes užívat víc. Někteří dávají rychlou koupačku v moři a poté jdeme zpátky k autu. Zpátky autem jede Verunka s Ondrášem. Ondra mi tedy předává jeho kolo. No paráda, už nemusím po tý hrozný cestě jet se svým trekáčem, ale mám celoodpružený horský kolo! Bohužel to nemá držák na pití. Gazi mě ujišťuje, že má plný bidon vody a že mně když tak dá napít. Vyrážíme tedy vstříc 10km kopci. Chvíli jedeme spolu, ale pak si Buchťál s Gazi chtějí udělat intimčo a tak jedou napřed. Já jedu s ostatníma. Dneska je docela velký vedro. Po chvíli začínám mít žízeň a tak se taky odpojuji s tím, že doženu Gazi, abych se mohl napít. Celá cesta je po asfaltce a já zrovna jedu na horském kole. Teď by se mi ten trekáč hodil. Jsem z toho docela nešťastnej. Ty dva vidím v zatáčce nade mnou a tak stoupám ze sedla a pořádně šlapu, abych je dohnal. Když už se mi to daří a jsem skoro u nich, tak mi i na tomto kole upadává zadní blatník. Vykřiknu pár sprostých slov do větru, protože tuhle dovolenou už fakt nezvládám. Několik minut hledám šroubky a matky po silnici a spravuji blatník. Ti dva mně zase ujeli a ty vzadu ani nevidím. Věřím si, že je ještě doženu a tak nečekám a jedu dál. V puse už mám fakt dost sucho. Začínám polykat sliny, abych aspoň trochu osvěžil hrdlo. Pak už dochází i sliny a já polykám na sucho. Strašně mě začíná bolet v krku. Nutí mě to polykat čím dál víc, ale už není co. Je to čím dál horší. Jsem asi v pátém kilometru a moje hrdlo je úplně na sračky. Totální Sahara. Začíná se mi vracet chuť ze včerejška. Bolavej krk, sucho v puse a odér v podobě blitek. Jedu takhle dalších 5 km do kopce v totálním vedru. Za celou dobu bez jediné kapky vody. Konečně šlapu v posledních metrech kopce. Buchťál s Gazi sedí na lavičce a očividně se baví. Kolo „pokládám“ na zem a směřuji k nim. Chvilku se vydejchávám. Klopím do sebe poloprázdný bidon a celý ho vypiju. Trochu to pomáhá. Byl jsem tak nasranej, že jsem chtěl Gazi seřvat nehorázným způsobem, že to jakživ nezažila, ale krotím se. V životě jsem se tak neudržel jak teď. Opravdu jsem se mírnil. Takže může být ráda, že jsem jí to řekl ještě poměrně slušně. Ostatní a Šok s kočárem už dojeli taky. Vydáváme se teď na 10 kilometrů sešupem dolů. Celá cesta po asfaltce a já jedu na horským kole. Vůbec to nejede. Chtěl bych tady mít svoje kolo. Bohužel. Cestu si vůbec neužívám. Berem to zas přes obchod doplnit zásoby a pak domů. Dáme si večeři a kecáme. Plno srandy, ale jdeme celkem brzo spát.

Dne 29. 9. NORMÁLKA jako každé ráno. Dva neutichající budíky. Doštípaný nohy. Dobrá snídaně a balení věcí do auta. Dnešní cíl cesty je lezení ve Vela Stíniva. Šok, Ondra a Verča jedou na kole. Já, Gazi, děti v jednom autě. Ostatní ve druhém. Sedám do auta. Gazi: „Snad se nebojíš, bude to zajímavá cesta!“ A teď zkuste hádat, co jsem si po těch všech dnech mohl představovat. Nakonec to probíhalo ještě dobře, Anička si chvíli stěžovala na „bolesti břicha“, ale dalo se to přežít. Pak jsem trochu znejistil, když jsem se dozvěděl, že někdo udělal řidičák až na popáté a to ještě se štěstím, ale nakonec jsme v pořádku dojeli. Romča vzala děti k moři. My jsme začali lézt v sektoru A a B. Dvou až třípreskové cesty. Spíše takový větší bouldr. Nacházíme tam záludné cesty. Samozřejmě nemáme průvodce, protože ten je v tý tašce v Brně a tak nevíme, co lezeme. Jedna cesta mi přijde velice zajímavá. Pája s ní má trochu problém, ale nakonec ji vyleze. Já už jsem docela vyšťavenej, ale stahuju lano, že to dám na prvním. Vylezu k tomu těžkému kroku. Několik minut přemýšlím, jak na to. Byl to docela těžký, ale zajímavý krok, který byl navíc docela vysoko nad presem. Konečně se odhodlávám a lezu. Tedy padám. Nevadí, teď to dám. Zkouším to znova. Chytám boční spáru, ale nemám kam dát nohu. Padat nechci, připadá mi to docela dost vysoko. Nohu furt nenalézám a na rukách se už neudržím. Namotivován Adamem Ondrou si zařvu jako on. Trošku to pomáhá a tak to zkouším jen po rukách, ale padám. Několik dalších pokusů, ale vždy to skončí pádem. Slyším docela blbý kecy od ostatních, který mi opravdu nepřidávají. Poslední pokus. Zase pád. Zlost si vylévám kopanci do skály. Nakonec to prasím přes preso. Už je čas jít a tak to balíme a jedeme za Romčou se vykoupat do moře. Zákaz, nezákaz, Gazi si to jede skoro až na pláž. Ostatní, jako normální lidi parkují na parkovišti. Dáme rychlou koupačku v moři. Příjemné osvěžení, které si užívám. Jsem dost zklamanej, že jsem to nepřelezl a mám z toho špatnou náladu. Zpátky jedu v autě s Pájou, Romčou a Buchtíkem. Pája zkouší smykovat do zatáček tak, aby to pískalo, ale furt se mu to nedaří. Trochu si připadám jak v rally. Nejsem sám, protože Romčin zeleno-fialovej obličej mluví za vše, proto zbytek cesty jedem už normálně. Já si trošku zdřímnu. Ve městě nakoupíme jídlo a jedeme domů. Dáváme si vydatnou večeři a pak hrajem Bang! Jako vždy, jdeme v normálním čase spát.

Už ani nebudu psát co mě 30. 9. probouzí, protože je to zřejmé. Rychlá snídaně a vyjíždíme na kolech na výlet kolem pobřeží. Prý po rovině, ale já už ničemu nevěřím. V dědině Vrboska odbočujeme na nějakou zříceninu. Počasí nám přeje a tak z ní vidíme různé zálivy a lodě. Pak přijíždíme do kempu Nudist. Kemp leží na malém výběžku do moře. Někteří se jdou hned vykoupat a já se zbytkem vyrážím na kole objet tento výběžek. Je to předposlední den dovolené a tak si tu projížďku užívám. Někde v půli cesty cítím, že se mi jede nějak hůř. Každej šutr cejtím pod prdelí. Něco není v pořádku a tak sesednu z kola a zjistím, že jedu po ráfku. Psychicky zbořenej a vydeptanej z NORMÁLNÍ dovolené tlačím kolo asi 1,5 kilometru za ostatníma na pláž. Potřebuju si ulevit a tak kolo schytává pár ran. Všichni lidi na pláži na mě čumí jak na debila. Ti co mě znají, se samozřejmě můžou smíchy potrhat. Kolo zkouším zalepit, ale už ani to nezvládám. Naštěstí mi pomůže Šok a kolo mi zalepí. Šolci pořádnou pumpičku nechali samozřejmě v té známé tašce a tak to pumpuji něčím, co vzhledem a funkcí připomíná spíše policajtův pendrek než pumpičku. Samozřejmě jsem rád aspoň za něco. Jdu si do moře zchladit hlavu. Za chvíli jedeme dál. Z poloprázdným kolem dojedu do Jelsy. Nacházíme tam čerpací stanici a tak kolo pořádně dofouknu. Šok je šikovnej a duše drží. Po cestě se ještě zastavujeme na písečné pláži, abychom se znova vykoupali. Šok, Buchťál a Pája pokračují okružním výletem přes Humáč. My jedem domů stejnou cestou, jak jsme přijeli. Nikam nespěcháme a po cestě si vykládáme. Celý výlet byl opravdu skoro po rovině a tak mi zbylo ještě trochu sil. Ze Stari Gradu je to domů docela do kopce a tak rejpu do Gazi, jestli to vůbec s tím kočárem vyjede. Gazi sesedne a vyměňuje si se mnou kolo, ať si to taky vyzkouším a blbě nekecám. Zjišťuji, že to není žádná sranda, a když začíná kopec, tak mi padá i úsměv z tváře. Nakonec děti do kopce vytáhnu. Gazi mi na kopci říká: „100% antikoncepce, co?“ Pokýváním hlavy s tím souhlasím. Na víc se nezmůžu. Po nějaké době dojel Šok, Pája i Buchťál. Navečeříme se a posloucháme, jak bylo na okružní cestě přes Humáč. Buchťál má odřenou nohu. To bylo asi jediný, co se mu na dovolené přihodilo. Jinak se vyvaroval všemu i komárům. Poslední večer lejem nějakej místní krabičák, protože svoje už jsme vypili. Za chvíli jdeme spát.

Dne 1. 10. se probouzíme do ranního rozbřesku. Narveme pračky povlečením a hadrama. Dáme si lehkou snídani a vyrážíme na pěší výlet. Směr cesty je kopec Glavica. Není to daleko od domu a tak jsme tam za chvíli. Místo je pro křesťany důležité a proto nesmí chybět kříž a malinká kaplička. V kapličce si můžete za pár peněz koupit a zapálit svíčku nebo si koupit nějaký letáček. Vše je tam jen tak volně a docela se divím, že tam nejsou stopy žádného vandalismu. Je odsud vidět na celý Stari Grad. Postavíme mezi plno dalších věžičku z kamenů a jdeme zpátky. Po cestě ještě sejdeme na pláž. Slunce je zatažené a tak dáváme rychlou koupačku mezi loďkami. Romča nachází i jednu potopenou na dně. Gazi krmí děti nějakýma sušenkama a tak ochutnávám taky. Nic hnusnějšího jsem v životě nežral. Doma se začínáme balit. Uklidíme celý dům a loučíme se s tímto místem. Sjíždíme do Stari Gradu na pivo, zmrzku, mořský potvory a pizzu. Máme dost času a tak stíháme dřívější trajekt. Pro jistotu kupujeme lístky pro dlouhá auta. Ve Splitu si dáváme pár závodních rozjížděk na červenou. Do Brna přijíždíme 2. 10. brzo ráno za tmy. A tímto končí moje první, vícedenní, zahraniční, normální dovolená s oddílem u moře.

Na otázku „A jak hodnotíš celou dovolenou?“ bych odpověděl tak, že to byla nezapomenutelná a nejlepší dovolená na světě. Sice se mi lepila smůla na paty už od začátku, ale bylo to taky hlavně tím nevyhovujícím vybavením. Sice jsem byl „někdy“ naštvaný nebo smutný, ale to byla jen malinká část toho všeho. Nezmínil jsem třeba každovečerní projížďky na čtyřkolce nebo chození po slackline a plno dalších zábavných věcí, které jsem si užíval. I když sranda byla směřovaná dost často na mě, tak jsem si to užil snad nejvíc, jak jsem mohl. Především lezení bylo parádní a to je nejdůležitější. Všechno to dobré lehce převálcovalo to špatné. Největší kámen úrazu spočíval i v tom, že se moje představa v 90% lišila od reality. Zakázal bych některá slova jako „normální“ nebo „rovná asfaltová cesta“. Za největší zkušenost bych považoval to, když jsem zjistil, jak funguje kompromis. Buchtíkovi ještě něco dlužím a rozhodně mu to někdy vrátím! Všem děkuji za dovolenou, která na mně zanechala psychické a možná i fyzické následky. Doma jsem si hned odškrtal plno věcí z tabule „Co za život musím zažít“ a zakončil bych to větou, která padla na zpátečním trajektu: „Láďo, nekoukej tak smutně do toho moře, na toho ježka už nešlápneš.“

Láďa