Dachstein 23. – 25. 2. 2018

Na skialpech na Dachstein. Parádní plán horského (s)vůdce Járy zněl krásně, ale na skialpech jsem byl jen jednou a nahoru dřina ale fajn. Dolů to bylo pro mě peklo. Mně se do toho moc nechtělo, ale Dredáč chtěl vyzkoušet tuto zábavu, tak jsem se řekl, že dám skialpám ještě jednu šanci. Posledním účastníkem zájezdu byl Pája. Nikdo další nechtěl nebo se bál.

Rozkaz zněl jasně: V 6 odjezd z Rajhradu. Jelikož s náma nejel Škebla, tak vše proběhlo, jak mělo, a v 6 se vyjelo. Cesta až na mírné sněžení byla klidná, tak jsme v 11 zaparkovali u spodní stanice lanovky v Obertraunu. Ven z auta, oblečení a lyžáky na sebe. Pásy na lyže, batohy na záda a hurá do chaty v 11:45. Cesta vedla po červené sjezdovce a cedule se zákazem skialpinistů jsme dělali, že nevidíme. Po úmorných a vyčerpávajících 3 hodinách jsme konečně zahnuli z prudké sjezdovky a už nás čekal snadný terén. Teď už jen zvlněným terénem na Simonyhütte. Po hodině šlapání jsem čekal chatu za každou zatáčkou, ale pak Jára ukázal miniaturní stavení někde v dálce a že to je chata. Aaaha. Tak zase tupě šlapat nahoru, krátkej sjezdík, kterej jen naštve, a zase nahoru. Super. Jsme na chatě kolem 5. Za náma je krásných 1880m stoupání, 300m klesání a 13 Km. Paráda. Navíc Jára jako omluvenku každýmu vynesl plechovku piva. Všichni rozbití jak Drážďany dáme ještě pár radlerů, večeři a hurá do betle.

Druhý den ráno jsme se probudili do krásného dne jak dělaného na výstup. Modrá obloha, jen v údolí mraky. Téměř celá cesta je krásně vyrolbovaná a tak nám to zjednodušilo další šlapání do kopce. Pod vrcholem jsme jedni z prvních, ale v patách jsou další skupinky, takže honem lyže dolů a nacvaknout mačky, do ruky cepín a konečně stoupat bez lyží. Nahoru vede Béčková ferrata, ale místy je řetěz v zajetí sněhu a ledu. V jednom z těchto míst jsem chtěl zaseknout cepín do sněhu a pokračovat dál, ale cepín nikde. Tedy 4 metry pode mnou. Záhadným způsobem vypadl a, naštěstí, Dredáč mě zachránil a cepín podal (jako děkovný dlužím pivo). Tak jsem ho mohl plně využít ve stoupání ve sněhu o asi 50° sklonu, které se táhlo až na vrchol. Pája až na vrchol Hoher Dachstein (2995 m.n.m.) vytáhl plechovku pivka, tak jsem si všichni dali vrcholový lok, fotku a hurá zpět. Dolů to bylo o dost těžší než nahoru a do toho se ještě nahoru proti nám hrnuli další nadšenci. No, hlavně, že jsem znova neztratil cepín, a už jsem byli u lyží. Pásy dolů a první větší sjezd. To jsem (zase) poznal, že skialpy nebudou pro mě a na sluníčku proběhla sváča a porada. Nakonec zdatní lyžaři Pája a Jára si užili v hlubokým sněhu, zatímco já a Dredáč jsme využili urolbovanou cestu až k chatě. Na závěr dne jsme vložili i trochu metodiky.

Poslední den bylo jen v plánu dojet k autu a hurá domů. Ale pod Krippeisteinem bylo dost času, a tak jsme si vyšlápli na jeho vrchol. Tam docela foukalo a byla kosa. Vůbec jsme se nezdržovali, pásy pryč a dolů jak předešlej den. Pája a Jára hlubokým sněhem. Já a Dredáč jsme si užili na nejdelší sjezdovce v Rakousku (téměř 12 Km). Sjet za pár minut to, co jsem šlapal několik hodin, bylo na palicu. Ale jak řekl Jára: „Radši ty prachy prochlastám než jet lanovkou“. A měl pravdu. I přes tu námahu (za 3 dny 3000 nastoupaných metrů) to bylo super, a i když to byl jeden z nejnáročnějších výletů tak byl parádní.

Buchťál