SkiBeskyd 13. 1. 2019

Járovu plánovanou návštěvu Rakouska stále hatila lavinová situace, ale lákání čerstvého sněhu bylo tak velké, že jsme vyrazili „alespoň“ do Beskyd. Po pár úpravách jsme nakonec jeli v sestavě Barča, Gazi, Buchťál, Jarda a já.

Sice i naše malebné pohoří sužovaly přívaly sněhu a silný vítr, takže horská služba varovala před padajícími stromy a lavinami, ale Instruktor ČHS nám vybral naprosto bezpečnou trasu. V autě jsme ji ještě konzultovali a připravovali se i na to, že když to bude špatné, tak prostě půjdeme do hospody. Nic takového se ale nekonalo a za hustého sněžení jsme mohli vyrazit vstříc hoře.

Zaparkovali jsme v Řepčonce, kde se k našemu štěstí uvolnilo vykopané místo, a tak jsme si ušetřili ranní rozcvičku s lopatama. Barča nás nahnala až u auta a společně jsme se začali strojit, chystat lyže, pípáky a tak. Po kontrole funkčnosti pípáků jsme začali pozvolna stoupat již prošláplou cestou. Sněžení bylo trochu nárazové, chvíli chumelenice, chvíli nic, ale nefoukalo a bylo vcelku teplo, později až moc teplo, takže to šlo. Instruktor a předseda byli klasicky nadržení a nasadili tempo, kterému jsme se moc nehodlali podřizovat, a tak nějak jsme se za nima šontali. Plánovaná cesta nebyla zcela zřejmá, a tak jsme šli ve stopě s tím, že to místní znají. Nicméně projetá stopa se ukázala jako sjezdová a výstupová stopa už byla značně zachumelená. Zrovna jsem se ocitl na špici, a tak jsem to s tím svým nejširším strojem bušil prašanem vzhůru. Makačka jak hrom, ale výškové metry alespoň pěkně ubíhaly. Po chvíli jsme se opět napojili na již projetou stopu křížem přes severní sjezdovku. Už značně znaveni jsme zdolávali poslední výškové metry. Ke konci se připojuje i turistická značka, a tak vidíme, že výstrah horské služby nikdo nedbá, a nahoru chodí, a ano i běhá, pořád zástupy lidí. Dolů jsou někteří už notně pod parou, a tak se nám dostává hlasitého povzbuzování.

Něco přes 700 výškových metrů jsme zvládli za cca tři hodiny. Následovala povinná fotka u obelisku. No a konečně vytoužené pivko a polívka v přeplněné hospodě u Zátopka, nebo jak se jmenovala. Pár loků z plácačky, abychom si dodali odvahy na bývalou nejprudší sjezdovku v ČR. Sjezd v takovém množství prašanu je pro nás všechny novinka, a tak s tím máme větší či menší problémy. Nejladněji sjíždí samozřejmě Instruktor, a to chvílemi i po jedné lyži. Mně osobně to na sjezdovce dost bavilo, v lese už to bylo horší, spousta stromů, který prostě neuhýbají. A manévrovaní s novým prknem mně moc nešlo. Buchťál naopak opět nachází v lyžích zalíbení, a tak to vypadá, že brzo zase někam vyrazíme.

K autu jsme i přes množství pádů nakonec všichni dorazili v pořádku, nevýhody splitu se jasně ukázaly v partiích, kdy si lyžař přibruslí, takže tímto ještě jednou dík všem, co mě kde potáhli či postrčili 😉 Jinak to bylo myslím fajn a všichni jsme se dolů náležitě pobavili a nahoru zapotili.

Sportu zdar a skialpu zvláště.

Šok