Skialpy – Jeseníky 4. – 5. 2. 2012

V téměř nejmrazivější víkend jsme vyrazili na skialpy do Jeseníků. Pro Miláčky (Pavel, Kačka), právníka (Pavla Kroupu), Keříka, Šoka, Situ i mě to byl první skialpový zážitek. Zkrátka jediný, kdo byl ve skialpech kovaný, byl taťka Mišák.

Dojeli jsme prohrnutou cestou pod Praděd. Asi hodinu jsme se vypravovali, protože nastavení holí, pásů a kardiostimulátorů (pípáků) není žádná sranda. A při teplotě – 10 °C už vůbec ne. Nejprve jsme šli po cestě, ale zanedlouho jsme se odklonili a Mišák vytyčil trasu přímo nahoru. V lese bylo krásně. Žádní lidi (krom nás), jenom kamzík, který doufám v závěji jenom čekal na kamarády. Když jsme vyšli z lesa, svítilo slunko a výhledy do okolí byly tak krásný, že se to některým zdálo až kýčovitý. Na horizontu trochu fučelo, takže jedna nepříjemná pasáž, kde jsme si museli sundat rukavice, abychom si mohli oddělat pásy, by se našla. Ale netrvalo to dlouho a sjeli jsme do Barborky, kde jsme neodolali borůvkovým knedlíkům. Cesta dolů bylo o několik hodin kratší než cesta nahoru, ale byla boží!

Po náročné cestě autem jsme dorazili do chaty v Ludvíkově (za třetí dřevěnou hospodou ve vsi nahoru a doprava). Využili jsme akci 1+1 pizza zdarma a po brutální párty jsme asi ve 22 hodin všichni vytuhli. A protože byla zima, tak se nikdo neodvážil spát pod Šerákem.

Gazi

Co se týče skialpovýho výletu, tak to byla paráda! Druhej den jsme vzhledem k časové tísni vyrazili na Ovčárnu skibusem, od tam po vlastích na Praděd direktem přes les. Trošku jsme se podcenili, takže v 9:30 už do nás tekl Praděd na Pradědu.

Po asi dvouhodinové siestě nás čekalo fenomenální překvapení ve formě snížené teploty na -24°C, ale i když foukal vítr, tak si myslím, že v sobotu byla znatelně větší zima. Posléze následoval „free-ride-fall“ lesem.

Nad Barborkou proběhlo úspěšné lavinové cvičení – záchrana trvala cca 9 minut. (batoh s pípákem cca 1m ve sněhu) – mám i video!!!

Od Barborky sjezd lesem po modré turistické značce – v zimě uzavřené i pro pěší – brzy jsme poznali důvod. Trocha adrenalinu při přejíždění dřevěného „mostku“ který už vlastně ani nebyl mostem, dále cesta široká na jeden a půl lyže s mnoha záludnými úseky, skoky přes klády a potok atd.
Nakonec jsme úspěšně dojeli zpět na hvězdu – ve zdraví a myslím že i docela spokojení.

Za mě můžu říct, že se mi to velmi líbilo a určitě bych někdy vyrazil zase a klidně i na delší túru.

Šeřík