Po několika neúspěšných pokusech zdolat nejvyšší vrchol Dolního Rakouska cestou Bürklersteig?? Byly povolány posily a určen podzimní termín akce. Topo připravil Jara. Jára, já(š), Buchťál a Laďa vyrážíme z Rajhradu stíhací jízdu za Šokovic dvojkou s Dredáčem a předsedou na palubě. Jára stíhá zodpovědně, takže na OMW před rakouskou dálnicí čekáme až dostihnout oni nás. Pod Schneeberg k pile, kde už jsou zvyklí na brzký šrumec horobláznů, dorážíme v 8:30. Rozdělujem vercajk a hore zdar.

Po první hodině nástupu zjišťuju, že jsem si těch želez vzal moc a su rád, že Buchťál vzal lano. Po další hodině se místo kochání a radosti z hor, ptám několikrát za minutu sám sebe, co tady dělám a pozoruju jak mě Jara, Pája a Buchťál mizí z dohledu. Vzpomínám, jak jsem na Grossevenedigeru vedl celej nástup, skákal jak kamzík a přemýšlím, co se se mnou děje. Jojo, kdybys tolik nechlastal, víc trénoval a pořádně se vyspal.. slyším kdesi nade mnou při každým kroku. Začínám se obávat, že mě na záda dýchá ženská a už to slyším. V suťovisku, kde je potřeba vybírat každý šlápnutí kdosi boří nohy mezi kameny blízko za mnou. Smiřuju se se stoupením do týmu B. Ohlížím se, a sakra, má to dlouhý vlasy, ale Gazi to není, uf! Nějakej místní děda s vnučkou mě ladně obeskáčou, ale jdou na lehko, tak se tvářím jako bych měl v báglu minimálně 30 kilo a pokračuju ve svým soukromým boji. Až vysmátej Dredáč s cígem v ruce mě nastartuje a řečima o orosené odměně mě dokonce vyštengruje, abych na poslední půlhodinku nástupu vzal Gazi lano.

Těsně pod první délkou máme trochu problém s orientací, signál není a já si na chvílu připadám jak největší amatér, protože absolutně netuším kam se kodrcám. Uvědomuju si, že jsem, vlastně takovej vzorovej klient CK Horizontal. Naštěstí z jednoho žlabu vykoukne Buchťálův batoh, párkrát ještě zafuníme a můžeme transformovat z (teamA-Škebla)+(teamB+Škebla) na čtyři lezecký dvojice. Pod první délkou jsme první. Brzké ranní vstávání se vyplatilo, než se vyprdelíme, jsou za náma ve frontě 4 rakušáci a dalších šest volí jinou výstupovou variantu.

Moje první velký vícedélkový lezení si moc užívám, kochám se a dobírám u toho Buchťála tak zodpovědně, že na mě přátelsky volá: Kurva netahej tolik, nebo z toho traverzu sletím dolů! Škoda, že tento článek nedělal on, určitě by sem napsal taky spoustu pozitivních ohlasů. Počasí vychází, já jsem se konečně zahřál na provozní teplotu a s půjčeným matrošem od každýho něco, si výstup fakt užívám. Je pravda, že pár posledních délek s Buchťálem vyhodnocujem na free solo přelez, takže obtížnost celýho výstupu nebude kdoví jak náročná, ale zkušenosti z této výpravy jsem bohatě využil za dva týdny v Paklenici, kde jsem se před Hanicou mohl tvářit jako ostřílenej vícedelkař 😉 Jo ta Paklenica mně připomněla oddílový dvojčata, který jsem tam měl pučený. S Hanicou jsme si s něma rozuměli, ale Šok s Gazi měli na Schneebergu místo dvojčat klubko lan. Asi ty dvojčata nejsou vhodný pro zkušený sezdaný pár, mělo by se v manuálu zvýraznit: Určeno pro začátečníky.

Po zdolání lezecké části usedá team A mezi mech a lišejníky, při cekání na team B zdraví čtyři rakouský důchodce, kteří neměli dost trpělivosti na tempo teamu B a jejich klubko dvojčat a využívá času na posilněnou. Někdo vytahuje rohlík se salámem, někdo čokoládu, já šmátrám, operuju v batohu, a sakra dva igelitový pytlíky nestačili, no, aspoň že žličku jsem nezapomněl. Vytahuju pečený hokajdo na cibule s bramborama do zlatova. Pěkně celou pixlu od zmrzliny sem u babičky včera nabalil, abych se mohl rozdělit s ostatníma. Jenže to by se nesměli půl hodiny řehtat jak koně, ani netušili co to hokajdo je. No dobrá, při odstraňování následků po dvou protržených igeliťácích, uznávám, že bude příště lepší nemazat batoh zevnitř, i když to dobře voní a zvolit vhodnější svačinu.

Vrcholu jsme dosáhli všichni společně, teta skoro, bouldr ‚Kříž‘ jsem zdolal jenom já. Polívka a orosená odměna bodly, i přes jazykovou bariéru (supe with groose wurst?). Já sem si teda místo polívky dal pivo navíc, však už nás čeká jen sestup a navíc zbylo dost hokajda.

O to rázněji jsem se rozhodoval u cedule NUR FÜR EXPERT, kterou sestupovou variantu zvolíme. Je pravda, že sem tam ocelový dráty chyběly, tak jsem si pletl fix s borhákama na slanění, ale spěchali jsme, tak jsme se drželi hesla dole nás najdou a nahoru padat nebudeme, lana(klubka) jsme nevytahovali(nerozmotávali) a za pomocí prdelí a kosodřeviny jsme se sunuli zpátky směr pila. Asi po půl hodině se kolem mě začaly množit rozsvícený čelovky a já začal tušit, že časovej harmonogram na této výpravě CK Horizontal nedodrží. Chtěl jsem být tvrďák, předvést svůj ostříží zrak a dojít k autům bez čelovky. Rozhazování rukou a zběsilé Laďovy výkřiky na téma příjemně stráveného večera v horách na místo slíbené účasti na krojovaných hodech, kde měl být letos jako čerstvě plnoletý za stárka, mě ale vyrušily z koncentrace. Vyslechl jsem si, že já starej vocas tomu nemůžu rozumět, ‚Vy to prostě nemůžete chápat! Měl Jsem být v 7 v Brně a kde su? Kolik je hodin?!‘ Sem tam jsem se bál, že mně jedna přiletí, tak jsem tu čelovku radši taky vytáhl. Dredáčův Argus z Lidlu, kterej popíjel, když nás doběhl, jsme na zklidnění použít nemohli, protože mě Laďa vezl domů z Rajhradu, ale musím uznat, že jeho psychologické schopnosti jsou k nezaplacení 🙂

Cestou domů jsme si na pár semaforech někteří střihli scénku z filmu Rychle a zbesile,  někteří scénku z autoškoly a do Rajhradu jsme dorazili v krásných deset hodin.

Škebla

Poznámka kronikáře: Tento článek napsal Škebla po téměř půl roce od akce, a poslal z Litvy. Zdá se, že v Litvě už není co pít, a kluk má po večerech dost času 😊.