V našich končinách bývá „dobrým” zvykem, vyplnit poslední dny v roce, objížděním příbuzných, cpaním se cukrovým nebo dobrodružným pobytem stráveným v téměř předrevolučních frontách na lanovky a vleky. Možná proto, aby těmto lákavým výzvám odolali, založili na konci roku 2015 Jarda a Buchťál tradici Posledního slanění. Letos nezbylo než v tradici pokračovat a ve čtvrtek 29. 12. 2016 jsme se mohli zvesela věnovat naši velké radosti – lezení.
Vánoční skupinku a její realizační tým vytvořil Pája s osobní vyživovou poradkyní / a pro dnešek příležitostnou au-pair Romčou/, Gazi s podporou dvou mladých, zatím lehce líných nadějí
a jednoho externího trenéra / taktéž v roli příležitostného au-péráka /, Jarda a Buchťál, kteří umí lézt i bez realizačních týmů a Míša, která stále technickou podporu potřebuje a tak přivezla nejen mladého kochajícího se lezce a trošku méně línou mladou naději, ale i osobního trenéra. Bylo nás jak kobylek.
A protože jsme jeli očividně připraveni, přálo nám i počasí. Teplota vzduchu se pohybovala okolo 2 až -2 ℃, takže jsme ke skále přimrzali jen trochu. I když po chvilce prsty stejně cítit nebyly a tak bylo úplně jedno kolik pod nulou je. Dokonalé bezvětří, azuro a dohled přes Pálavská jezera skoro až do Brna. Prostě pohádka.
V takové idylce, jsme pak mohli bez problémů naběhnout nejdříve na kratší cesty na Vzývající. I když některé z nich dokázali lehce potrápit i naše zkušené lezce, kterými byli všichni, kromě mě, lezení na sluníčku s luxusním výhledem, dalo zapomenout na jakékoliv zádrhely.
Když už nebylo nic k polezení na Vzývající, seběhli jsme k Obřímu kameni a Martince. Na obřím kameni jsme zdolali pár cest a pak nás čekala už ta nejdůležitější záležitost, kvůli níž jsme vše podnikli – Poslední slanění.
Místem Posledního slanění se stala skála Martinka, na niž nezdolná Gazi s Buchťálem dali pěknou vícedélku a Pája, Jarda a Míša se vydali na vrchol lezecko – turisticky, sestupovou cestou Dědův žleb.
Na vrcholu Martinky jsme se potkali v době, kdy pomalu začalo slunce klesat k obzoru a nás tak čekalo kýčově vymalované poslední slanění při západu prosincového slunce za Pálavská jezera. Gazi se chtěla za každou cenu vyfotit. Tak jsme museli udělali pár vrcholových fotek a pak už šup, slaňujeme dolů.
“ A MÁŠ TO VYLEZENÝ”. (Jarda, tenkrát ještě “jen” horský vůdce)
A co náš realizační tým? Ten po té, co odešel do údolí, s tím, že už za chvíli dolezeme, se snažil několik hodin neúspěšně najít otevřenou hospodu. Díky tomu byl málem prvním zmrzlým realizačním týmem na Pálavě.
UŽ CHÁPU, PROČ JSTE NÁS NECHALI DOLE ZMRZNOUT! (slova člena realizačního týmu, porozmrznutí a shlédnutí fotek)
Povídá se, že Pálava se těší špatné lezecké pověsti. Podle mě je, ale FAJN. Možná proto, že jak píšou jedny pozitivně naladěné stránky: vápenec není nijak zvlášť uklouzaný, jištění je ve většině případů doplněné novými borháky a tudíž slušné. Jen tam trošku víc padají kameny, tak helmu s sebou.
Míša