Oddílová akce byla odhlasovaná na začátek července, ale nakonec spoustu lidí odpadlo a Pája s Buchťálem nechtěli jet sami, tak se nakonec stalo, že se jelo až v termínu pozdějším a tím pádem se dostalo i na Andreje a na mně a poněvadž Buchťál stále nepřekousl, že jsem neudělal zápis z výjezdu před šesti lety, tak jsem autorem tohoto povídání já, snad mi bude už odpuštěno.

Plán byl vyjet v pátek brzo odpoledne, sraz byl domluven na 13:45 u Buchťála v Chrlicích. Mara s Pájou jeli vlakem z nádru aby se vyhnuli kolonám a byli tam co nejdříve. Andrej se rozhodl jet autem – a to byl kámen úrazu. Jednak, místo toho aby vyjel jak měl, čekal doma, protože nevěděl přesnou adresu a nedoptal se na ni. A taky mu po tom, co mu Pája volal, kde je, cesta trvala asi 45 minut, což nás, sedící v autě, připravené k odjezdu dost naštvalo. Nejvíc Buchťála. Nakonec jsme uzavřeli aspoň sázku o Radler, jestli to Andrej zvládne do 15:00 – my s Pájou jsme věřili, že jo, Buchťál, že ne. Nakonec jsme vyráželi asi 15:10 a Buchťála hřála vyhlídka na dvě pivka zadax.

V plánu bylo stihnout ještě v pátek vícedélku WestSide Story na věži Turmstein kousek od bývalého kempu v Kaiserbrunnu. Nakonec jsme dorazili tak akorát, auto jsme nechali v Kauiserbrunnu na parkovišti a i když bylo čerstvě po dešti, tak jsme se vydali asi na dvacet minut dlouhou cestu pod skálu. Cesta má jen dvě délky, takže to byla rychlovka. Obě dvojice lezly po sobě. Pája šel první, za ním Buchťál na druhém konci. I přes nějaké to brblání byl za chvíli nahoře. Já šel hned za ním, pak Andrej, kterému jsem v první délce, v místě, kde brblal Buchťál trochu pomohl kladkou, kterou mě ukázal Pája když jsme se potkali na štandu. Kluci slanili, ale nechali nám lano, takže Andrej se po dolezení na vrchol jen přecvakl a jel zase dolů. Já mezitím smotal naše lano a následoval jsem ho. Slunce zrovna zapadlo za protější kopec.

Na Weichtalhausu jsme zjistili, že vaří jen do 19:30, ale paní domácí není žádná sketa a vykouzlila nám každému jednu porci famózního guláše. Dali jsme pivko, probrali plány na další den a mazali do matraclágru.

Druhý den měly obě družstva v plánu zvládnout hned dvě vícedélky. Jedny hned u chaty – na Wachthüttelturm. Já s Andrejem Alte Westeweg (5) s parádním vzdušnějším traverzem asi ve 30m, doporučenou Buchťálem. A kluci šli Weichtal Wichtel (6+) hned vedle.

Druhé vícedélky byly kousek dál, za tunelem – my: Gaisbauer Jug Weg a kluci klasiku: Nix Für Suderer a chtěli jsme je jít odpoledne.

Vyrazili jsme v 8:00 z chaty, kluci sice málem bez lana, ale jinak s elánem.

Nástup netrval snad ani 15 minut a stáli jsme u skály.

Protože nám první délka Alte Westwand přišla moc lehká a vedle byla ještě těžší cesta Via Helma, tak jsme lezli první délku z Via Helma, tu jsem tahal já, a pak od prvního štandu, kde se cesty potkávají, jsme pokračovali už normálně v Alte Westweg.

Druhou délku vybojoval Andrej, měl tam hned nad štandem trošku vypečenější krok a ve třetí nás čekal traverz. Chvilku mi trvalo než jsem našel kudy se dát, protože zrovna v místě, kde traverz začíná bylo několik dost neuspořádaně navrtaných borháků a nebylo na první pohled jasné jestli jít ještě výš nebo se vydat za roh, kde nebylo vidět žádné jištění. Nakonec jsem cvakl asi dvě pressky špatným směrem, když jsem spatřil jištění v traverzu a tak jsem se vrátil a pokračoval. Traverz byl super, v druhé půlce nejsou moc nohy a je potřeba se tak hezky, jak pytel, zavěsit za monstrózní pyramidu.

Potom jsme pokračovali čtvrtou délkou, plotnou se menší spárou, která končila na plošině s několika stromy, tahal Andrej. Další délku taky, ta vedla po straně žlábku a byla moc příjemná.

Předposlední délka byla nejzáludnější, spára s místy horšíma nohama, ale parádně odjištěná. Poslední délka už by choďák na vrchol, kde jsme zázračně potkali kluky, kteří dolezli zároveň s námi.

Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme a na nástupu se rozhodnem jestli polezem nebo ne.

Šli jsme lesní asfaltkou, která přešla v polní cestu a v místě, kde se nacházela odbočka na lesní pěšinu k nástupu jsme potkali Čechy, kteří se zaujetím sledovali dva lezce v protější stěně. „No, nějak se tam zasekli, tak se díváme co bude.“ Jeden z borců byl asi v polovině poslední nebo předposlední délky a seděl v tom. My jsme pokračovali pěšinou k nástupu.

Asi v polovině začalo zase pomalu pršet. Buchťál“ „Já na to seru, mám na vás počkat nebo jít nahoru?“ Mara: „Když se ptáš, tak pojď nahoru“. Došli jsme ke skále, naděje ještě žila, snažli jsme se chytit signál abychom koukli na předpověď, ale to se moc nepodařilo. Za chvíli se začal ozývat hrom a na skále nebyly už jen mokré fleky, skála byla mokrá celá. Bylo jasné, že ten den si už nezalezem. Vydali jsme se proto v dešti zpět na chatu.

Zkoušeli jsme zjistit jaká bude předpověď na neděli, ale na parkovišti v Kaiserbrunnu, kam jsme se vydali za signálem, jsme viděli, že má v noci i dopoledne pršet, tak jsme se nakonec s těžkým srdcem rozhodli výlet odpískat a vrátit se ještě v sobotu do Brna.

Třeba se nám ještě do konce sezóny podaří do Hollentalu vrátit. Díky za super výlet borci.

Mara