Začátek léta je ve znamení odpoledních bouřek a původní plán vydat se do Gesäuse se středeční předpovědí vzal za své. Tatry ale slibují v sobotu jen pár kapek večer a tak s Andreiem, Annou a Liyou vyrážíme na východ. Večerní cestu nám osvětlují blesky ze všech stran, ale když dorazíme do kempu Tatranec asi 4 km jižně od Lomnice, tak bouřka ustává.

Holky chtějí vstávat nejdříve v šest, takže i když se jim ve stoupání utrhneme, první lanovku nepředběhneme a na Skalnatém plese dáváme v 9 ráno radlera. Na nástupu doháníme další dvě dvojice, naštěstí jedni lezou Obrovský kút s přímým nástupem a druzí Kriššákove platně, takže se vejdeme pouze s jedním křížením lana.

První délka diagonální policí za tři, krásný štand na dvou borhácích. Pořádné štandy je jeden z důvodů, proč jsem si tuhle cestu vybral. Když jistím Andreie v druhé délce (III-IV) vidím přes dolinu přicházet holky, kterým jsem doporučoval Levé vhlbenie (Puškáš), které by taky mělo mít štandy na borhácích. Za chvíli ale mizíme za rohem. Ve třetí délce (III) špatně odhaduju, která plotna se má podejít a posílám Andreie moc doprava, štanduje tak na třech skobách. Trochu nestíháme, tak se prohazujeme a lezu čtvrtou, asi nejpěknější délku, i když trochu kličkuje a ve výlezu komínkem už nabírám dost tření. Taky se ukazuje, že tatranské délky jsou opravdu dělané na 60m lana a s naší odbočkou smutně koukám na štand 10 metrů nad sebou, ale už mě to dál nepustí a tady nezaštanduju. Musíme to dolézt na souběh, naštěstí oba v lehkém terénu.

Pátá délka je trochu lámavější a končí na Birkenmajerově rampě. Chvilku koukáme, jestli odsud nespatříme druhé družstvo, ale nikde nikdo. Až večer v kempu se dovídáme, že nějak netrefili do cesty, vlezly do nějaké 8+ (nevím, jak se tohle stane, když člověk hledá trojkovou cestu), pak ještě někde zakufrovaly, čekaly, až tam prolezou jiní lezci a nakonec to o půl třetí zabalily. No nic.

Rampa je fakt široká, do žlebu se mi úplně nechce (kdo by dával borháky tam, kde se na jaře valí voda a šutry?) a tak vyrazím nahoru do ploten. Pěkné lehké balanční lezení, ale štand nikde, tak vezmu zavděk skobě a dvěma friendům. Pak se už zkouším dostat doleva do rokle, kde uvidím nějaké železo, ale musím ještě štandovat na dvou skobách. Aspoň že jedna není rezavá, je skoro cenťák tlustá – zkrátka bombovní. Při výlezu na ni ale Andy šlápne a tím ji vyrazí, pacholek jeden, takhle ničit jištění.

Šplháme ještě dvě délky nahoru lehkým žlábkem, a na výlezu se dostáváme do terénu bez expozice. Když v 5 hodin balíme lana, přicházejí první kapky a skalní bloky, které ještě musíme k vrcholu přelézt, začínají v dešti nepříjemně klouzat. Na vrcholu – nebo spíše poblíž, moc jsem se po nejvyšším bodu, kde bych mohl dělat hromosvod, nerozhlížel – se moc nezdržujeme a hledáme cestičku k Huncovskému sedlu. Vyprovázejí nás ještě kroupy. Pěšina se trochu ztrácí (je třeba se držet na hřebínku) a trochu bloudíme, ale nakonec ji zase najdeme a s myšlenkou na pivo scházíme dolů do Skalnaté doliny. Poslední lanovku sice nechytneme, ale zato Skalnatá chata ještě premává a tak se osvěžujeme zlatavým mokem a gulášovou polívkou. Už za šera klesáme dolů do Lomnice.

Na druhý den máme v plánu Střeleckou vežu, která je trochu níže a těch 5-6 délek bychom do dvou hodin, kdy se mají přihnat bouřky, snad mohli stihnout. Jenomže když se ráno budím, bubnuje déšť na střechu auta a tak zůstáváme zalezlí. Nakonec se někdy po sedmé vyvalíme ven, ale je jasné, že dneska to moc nedopadne – až do osmi jsou přeháňky a pak sice zoncna vyleze a udělá se hic, předpověď ale posunula bouřky už na dvanáctou. Na Malé Fatře by to mělo být lepší, tak hledám nějaké lezení tam – prý je tam nějaká trojdélka na Velkú Sokoliu Vežu. No lepší než nic, tak přejíždíme do Terchovej a jdeme hledat vežu. V mapě jsem úplně nepostřehl vrstevnice, stoupáme prudkým chodníčkem vzhůru a koupeme se ve vlastní šťávě. V Obšívance je věží docela dost, ale po nočních bouřkách je to mokré a kvalita vápence taky moc důvěry nebudí – asi proto tu těch cest moc není. Mám GPS věže, ale po hodině a půl šlapání tyto ukazují někam do nedostupné rokliny. Trochu otráveni scházíme dolů, když tu uvidím hrot věže jako z fotky, a dokonce nahoře motá lano nějaký lezec!

Když pod skálu ale dojdeme a obcházíme, vůbec se nám na mokré vápno nechce, je horko a dusno, borec je pořád nahoře (nevidíme ho, ale má tam boty – vypadá, že tam nějak sóluje?), jen na nás hodí šutr. Pečeme na to a raději sestoupíme dolů do Terchovej a v místní Haluškárně do sebe tlačíme pozdní oběd.

Kežmarák je pěkné lezení, relativně pevná skála a hlavně je to pořádná stěna. Někdy bych se rád vrátil vylézt Obrovský kút – prý za VI je jenom nějaký kousek nahoře a to A4 v průvodcích je nějaký error. Štandy jsou borhákové, tak kdo se přidá?