Na Mekku horolezení jsme si vzhledem k cestě naplánovali celý týden, ale předpověď nevěští nic dobrého – nad Evropu se nasunula studená fronta a první víkend je pěkně leda tak v Tatrách. V pátek večer tak nastupuju s velkou krosnou ověšenou mačkami a cepíny do vlaku směr Sedmihorky a doufám, že v oblasti pískomilů nedostanu přes držku ještě než opustím nádraží.

Sobotu tedy trávíme na Hrubici, lezeme na Maják, cvičím zakládání tědlectěch uzlíků, ukazuju Jeanovi náš styl pískovcového jištění (aneb při slanění prodloužit kruh sérií smyc a presek – přece nebudu nadlejzat jištění) a vrcholíme Cestou Zmrzlých na Čertově věži. Druhý den jdeme pod Kapelníka, ale nějak není morál, takže vyšumíme jen na Zlatou Vyhlídku a ještě jednu lehkou cestu a záhy to balíme.

Do Chamonix se dostaneme v pondělí odpoledne; kotvíme na jednom z mála neplacených parkovišť u nemocnice. V mrholení si jdeme zašopovat do Dekáče a několika dalších podniků. Aspoň toho průvodce po okolí l’Envers jsme sehnali.

Na úterý předpověď ještě žádnou slávu neslibuje, takže místo jízdy vláčkem šlapeme na Montenvers pěšky. Plán je takový, že trochu zmokneme, v noci to ofoukne a ráno doschne, zatímco my už budeme bušit nějakou cestu. Mihneme se v muzeu místního ledovce, který z vyhlídky už vypadá spíše jen jako suťová moréna. Jen potok, který se po povrchu klikatí, odhaluje že pod kameny a štěrkem je zatím ještě nějaký led. Seběhneme po feratce k ledovci a hledáme nejlepší cestu skrz. Navazovat se tady nemá moc smysl, akorát bychom o ty šutry odřeli lano.

Po cca hodině přicházíme k ohlazené skále, po které vede asi 100 metrů žebříků vzhůru; nová přístupová cesta na chatu l’Envers. Při lezení se rozfouká docela studený vítr, který žene malé sněhokroupy. Hurá, sníh nám nevadí, aspoň nezmokneme. Po žebřících a pěšince s řetězy následuje asi hodina a půl pochodu po stezce. Sněží stále více a více, ve chvíli, kdy přicházíme k chatě tak je okolo asi 15 cm čerstvého sněhu, do večera to bude asi 30. Před setměním se to podle předpovědi trhne a tak máme první nádherné výhledy na protější kopce, ale moc nevíme, co zítra půjde.

Ráno je dle očekávání nádherné, slunečné. Z nadílky jsou všichni poněkud rozpačití – po očku sledujeme horského vůdce (kdyby to nešlo, tak by sem nechodil, ne?), ten rozvážně snídá a pak se chopí lopaty, aby si odhrabal lavičku na terásce a zevlí. My se jdeme kouknout do plánované cesty (asi nejlehčí v okolí), kde se ale v tuto chvíli nachází vodopád. Jinde tomu není jinak. Jedna plotna vypadá z dálky OK, ale při bližším ohledání po ní teče kontinuální vrstva vody. Jiná dvojice aquamenů do ní ale nakonec nalézá a vyleze, asi dobrej oddíl. Chvíli ještě koukáme do skal a uskakujeme za šutry vždy, kdy se seshora sesype lavina, a pak zamíříme na klettergarten pod chatou. Tam si nakonec docela příjemně zalezeme – je fajn seznámit se s plotnovým lezením přes malé krystalky v místní žule. Od horního štandu je to do chaty 15 metrů.

Ve čtvrtek se odhodláme do jedné z místních klasik – Guy Anne l’Insolite za 6a+. Ono totiž tady skalní lezení na 6a začíná, těch pár lehčích cest má v průvodci většinou komentář „to už se neleze…“. Moc nespěcháme a tak když přicházíme pod stěnu, v klíčové třetí délce bojují dva Portugalci, na prvním štandu je už taky dvojice a před námi nastupuje trojice. Portugalci to nakonec vzdávají a slaňují z borháku. Když dolezeme na druhý štand, stejně ale vzniká zácpa a čekáme tam přes hodinu. Třetí délka je nejdříve sokolík v prstové spáře, načež se vylézá do plotny. Crux v plotně je naštěstí dobře odjištěný borhákem – Jean do něj padá, zhoupne se do lehčího terénu a tamtudy to obleze. Těžce vyfuním sokolíky a v borháku si odsedám, díky čemuž asi nějak prohodím nohy a plotna mi tak strašná nepřijde.

Do čtvrté délky mě Jean pošle s tím, že kdybych to nechal na něm, tak by musel celou cestu domů poslouchat, že jsem to vytáhnout měl a vyhrožoval, že mi pustí všechna alba Dreadnaughtů. A tak jsem lezl – pro velký úspěch taky prstová spára, ale asi v úhlu 45˚. Zakládat tam jde perfektně, jen v druhé půlce dojdou nohy, tak tam taky padám do čoka, ale nakonec to nějak vysupím.
Zbytek není zadarmo, ale celkově už lehčí, jen musíme na štandech dlouho čekat, než trojice odleze (tak nějak bych čekal, že nikdo horší než my se do místních cest pouštět nebude…). Po osmé délce to naštěstí balí a slaňují na večeři a my můžeme už svižnějším tempem dolézt na vrchol prvního Nantillonu. Při slanění pak trvám na uzlících na konci lana, na které Jean není zvyklý, takže si 11. délku (naštěstí nejlehčí) opakuju s prusíkem.

V pátek máme v plánu i sestup, takže volíme 6ti-délku La Piege na Tour Verte. Jean miluje spáry, takže svou lásku vrhne na úvodní 6b crack. Ani po dvaceti minut usilovného zápasu ho ale spára nahoru nepustí, takže mi předává friendy a já to lehčí variantou oblézám. Prý že se moc v noci nevyspal, tak to mám celé tahat. Nejhezčí délka je asi čtvrtá: leze se z plotny po dunivých odštěpech pod převis. Tam průvodce radí ukročit doprava do plotny, ale já vyrazím přes převis napřímo. Na medvěda roztažený se s hekáním probiju do spáry a jsem rád, že tam můžu odsednout do frienda; Jean pak najde zaplouvák ve vedlejší plotně a přeleze to nějak lehčeji. Ještě pár spár a lehčích převisů, a probojujeme se na vrchol.

Slaňujeme vedlejší cestou a koukáme na slečnu, která se vesele směje v pasážích, kde jsem se smrtí v očích počítal, kolik friendů tady ještě můžu založit.

Informační okénko: na l’Envers (14€/noc s AV) není třeba spacák, jsou tam povlečené deky. Večeře se podává v 19:00 a určitě to za těch 28€ stojí – polívka, hlavní jídlo, salátek, dezert… Ale kdo si chce vařit sám, tak je tam erární dvojplotýnka a i nějaký ten hrnec z kuchyně půjčí.

Cesta dolů je celkem dlouhá a únavná; žebříky raději slaňujeme, poslední vláček dolů jel o 2 hodiny dříve, takže se k autu došineme asi až v 11 večer. Honem něco uvařit, přebalit batohy a trochu se vyspat – v sobotu v 6 ráno totiž bez snídaně popadnu batoh a utíkám pro rezervaci lanovky na Aiguille du Midi. 7:30 je dobrý čas, ranní kávička a croissanty nás celkem postaví na nohy – ty ale stejně bolí i když jenom máme stát v lanovce. Máme v plánu ale jenom přeslavnou Arête des Cosmiques, takže v klidu scházíme k Abri Simond, okukujeme lezce na Rebuffat-Baquet a kocháme se výhledy na Blanc i ostatní kopce. Na prvním slanění na hraně přicházejí očekávané zácpy, ale tentokrát nám ani nevadí, užíváme si krajiny. Na jediné trochu lezečtější stěnce si trochu zablbneme – následující skupinku asi úplně nepotěší mačky nad hlavou a dělá se za námi mezera… Jen dolez k terásce je poněkud smradlavý, protože tam ústí záchody ze stanice. V zimě se prý v kuloáru leze nějaká shitlajna – asi nemusím zkoušet všechny typy alpinismu.

Když se dost vykoukáme, jedeme ve dvě hodiny odpoledne dolů. Lanovka ještě vysypává davy turistů, ti ale už budou koukat do mraku. Nakoupíme v Carrefouru slavné sušenky Chamonix a francózské sýry a vyrazíme na dlouhou cestu zpátky.