Ledy jsou v Tatrách nateklé, ale víkendy v kalendáři naplněné. Jean tak přichází s plánem – v neděli večer naskočit do spacího RegioJetu, nechat se vyplivnout o půl páté ráno v Popradu, něco vylézt a nočním vlakem zase zpátky a v úterý normálka do hokny. Má prý tutáč info, že je po dlouhé době nateklá jedna bezejmenná cesta, ale prý je lepší než sex.

Tam je všechno ty vole, led, lehký mixík, dolez sněhem… a hezky po vlastním, jak to v Tatrách má být.

V pět jsme ve Starém Smokovci, nikde ani živáčka a my se přezouváme z pohorek do lyžáků a s batohy narvanými matrošem tedy šlapeme na Hrebienok. Měli by tu zubačku pouštět dříve.

Cestou na Zbojničku okukujeme Zahrádky (moc ledu tam vidět není), ale Veverkáč vypadá pěkně, Slavkovský a Grosza taky celkem fajn. V poslední části Jeanovi, který si vzal kameňačky s rámovým vázáním, utíkám a čekám pak u kryglu Plzně za 5€. Slečna za barem se trochu diví, že si objednávám pivko už v devět ráno, ale my máme relativně poledne…

Po doplnění nádrže vyrážíme směrem Prielom; kousek před námi nám stopu prošlapává dvojice, kteří chtějí sjíždět vedlejší žlab. Jsem trochu nevrlý, protože jsem plánoval být touhle dobou už na nástupu – chci stíhat električku do Popradu v šest večer, ale Jean (který má objednaný vlak až v 11) jde v klidu.

Vyšlapu tak svah stopou za klukama až do místa, kudy mi přijde dobré traverznout pod nástup. Jak ale popojdu 15 metrů, v mírném žlábku je asi nafoukáno více a ozývají se pode mnou nehezké zvuky. Parťák někde pod obzorem, tak vytáhnu lopatu a kopu sloupcový test – na 5ti si to sedne, na 13 se sloupec zbortí. Ouha, se staženýma půlkama se vracím a hlásím, že se mi tohle vůbec nelíbí. Jean traverzuje níže a asi dobrý. Když dojde do lepšího terénu pod skalou, tak ho následuju. Odsud už je vidět, že ledu je v naší cestě naštěstí dost. Děláme ski depo (tohle převlíkání dost trvá) a šlapeme posledních 80-100 výškových metrů na nástup, kde necháváme batohy.

Cesta začíná asi 55 metry pěkného ledu, jenom jeden delší šroub se nevešel celý. Už to někdo před námi lezl, ale na krátkých lanech, protože po asi 8 metrech jsou abalakovy hodiny. Jean se prohrabává vzhůru a nadává, když mu v tenčích rukavicích promrznou prsty a pak se teplo zase vrací. Nakonec ale vyleze nad led, založí frienda a při odhrabávání najde dvě rezavé skoby s nějakým erárním matrošem.

Druhá délka je sníh 45°, zašroubuju tak jenom pro pocit jeden šroub do sněholedu v půlce, a pak nahoře hrabu 20 minut, než neleznu dvě spáry pro +- OK friendy. Cesta totiž v tomhle místě odbočuje doprava přes mix – no spíše takový zamrzlý pocukrovaný rozchrast. Nechávám to raději Jeana vyvést – tancuje v tom asi hodinu, aby našel pár pofidérních míst, kde založit. Aspoň jedno jištění je asi dobrý, pak se dostane do lepšího terénu, kde se dá obhodit hrot (no, spíše zamrzlý šutr…) a zatlouct jedna skoba – ta ale zvoní hezky.

Během délky špekuluju, jestli to neotočit – prý to ale slézt nejde a toho frienda se nám tam nechávat nechce. A když je konečně štand, už si spočítáme, že ten vlak stejně nestíhám – měl jsem se rozmyslet po té druhé délce. Lezeme tedy dále – prý už to bude jenom lehké – ale ukazuje se, že to je trochu vzpomínkový optimismus. Nejdříve slezeme do sněhového kotle, v tom je ale ještě pár skalních stupňů. Spíše než slušný led je jenom glazurka, a jištění taky žádná sláva. V jednu chvíli se mi led pod cepínem urve, ale v komíně se honem rozepřu a zuřivě škrábu, jestli někde něco zabere. Naštěstí na druhém, i když po dolezu na štand se mi friend zase tak moc nelíbí, a okolo té skoby se skála rozdrolí při prvním úderu. Tentokrát promrzly ruce mě, takže když se mi vrací krev do prstů, mám pocit, jako bych je strkal do vroucí vody.

Na poslední délku už je třeba rozsvítit čelovku; Jean mi sice připomněl, abych si ji z batohu vzal, ale na svoji zapomněl a tak si svíti mobilem. Po pár metrech už to ale je jen dolez zase sněhem cca 45˚. Na hřebeni je o něco chladněji, z Velické doliny sem táhne zima, tak hodíme lana na záda a přecházíme asi 100 metrů k sestupovému žlabu. Za mladých let ho Jean prý jel i na lyžích; Miro Peťo to hodnotí jako S4 E1+. Z navátého sněhu máme fedry, tak scházíme ve velkém rozestupu. Snažím se o povznášející myšlenky, abych to moc nezatížil a nesjel rychleji a s doprovodem. Je to delší, než bych čekal – nakonec ale dojdu batohu s airbagem a lavinovkou. Zpětně si říkám, že jsem aspoň na vrchních 100 metrů, co by nám vystačila lana, mohl Jeana dojistit z druhé strany hřebene.

V půlce sestupu k lyžím si pak vzpomenu, že mi poslední šroub v cestě upadl; když se vyškrábu zpátky k nástupu, tak na mě naštěstí čouhají dva centimetry špičky nezasněžené, takže matroš máme všechen zpět.

Sjezd dolu svahem (cca 35˚) je celkem krátký, ale orgasmus – 15 čísel prašanu a pod tím utvrdlo, jen pár stop od borců z vedlejšího žlebu. No lepší to být nemůže, chápu ty nadšené výkřiky, co jsem slyšel během lezení pod sebou. Pivo na Zbojandě vynecháme a jedeme dolů vedeni spoustou stop; nejdříve je dost prostoru kudy objíždět šutry a kosodřevinu, po připojení Generál Šúsu to už ale přechází ve vybroušenou skluzavku jen s občasným místem pro zabrždění. Húpačky si pak už moc neužíváme – občas nás kořen pod špičkou vyhodí z rovnováhy, a čelovka v mlze v lese taky moc daleko nedosvítí. U Reinerky jsme rádi, že jsme (skoro) dole; už nás čeká jenom sáňkovací dráha z Hrebienku, kde se střídá led, asfalt a dva centimetry sněhu. Pro doplnění efektů od hrany sem tam odlítne jiskra. V devět večer ale doběhneme těsně před odjezdem k električce a mně se podaří koupit poslední lůžko do nočního vlaku do Prahy.

(Poznámka ohledně dopravy: lůžkové jízdenky stojí jednu cenu nezávisle od vzdálenosti, takže než vymýšlet přestupy v Olomouci a ve vlaku se stejně moc nevyspat, je lepší dojet do Pardubic a přestoupit tam. Zpátky tam bylo nějaké zpoždění a dlouhý přestup, takže jsem to bral raději až přes Prahu.)