Hochalmspitze je v pohoří Ankogel grupe a směrem z Brna jsou to první vrcholky Vysokých Taur. Rakušáci jí říkají rozhledna Vysokých Taur. Existují významnější vrcholy, ale tím, že je vrchol nejvyšší v dalekém okolí, tak ta „rozhledna“ určitě sedí. Přístup je autem přes Maltatal, kolem vodopádů asi 12 km do kopce až nakonec cesty. Tam je parkoviště pro chatu Giessener hütte. Ta je pro přístup k našemu jižnímu pilíři nejlepší. Na chatu je to jen 1,5 hodiny, takže se to dá zvládnout na pohodu z domu. Chata je v pohodě, teplá voda bez problému. Jídlo a pívo se dá. Ceny samozřejmě rakouský a vysokohorský.
Ráno vstáváme ve 4:00, zdejší rozměry hor jsou poněkud větší, tak je třeba mít předstih. K nástupu průvodce udává 3 hodiny. Nejprve po značené cestě, potom suťovisko a ledovec k nástupu. Ledovec je bez sněhu, trhliny jsou dobře vidět. Postup po ledovci děláme klasicky – cepín, mačky, lano. Trhliny úspěšně obcházíme, po 2,5 hodinách jsme u odtrhovky a začátku našeho pilíře. Tady chvíli řešíme jak na to, aby lezečky zůstali suché. Já jsem to nevyřešil a jdu odtrh v lezečkách – na skále jsem je utřel do lýtek.
Cesta Südpfeiler má asi 9 délek, jedna za 5, několik za 4 až 4+. Je to komlet lezení po vlastním, včetně štandů. Ve dvou nejtěžších délkách jsou v obtížných místech skoby, což se hodí. Skála je plná puklin, dá se perfektně dojišťovat. Lezli jsme tři stylem „rychlá trojka“ jeden na dvojčatech, druzí dva každej na jednom fousu lana. Myslím, že takto je zdržování ve trojce minimální, naopak 3. může rozmotávat lano, svačit, fotit, atd. Čas lezení 4 hodiny jsme (jako vždycky) překročili skoro na 6 hodin. Celý den do nás pere horské slunko, na to jsme byli připravení, ale stejně jsem spálenýmu krku nezabránil.
Lezení je to krásný, v úžasné expozici. Dvě těžší délky jsou v cca 3200 metrech, to už se člověk zadýchá, i když je to „jen“ pětka. Obzvlášť, když máme narvaný batohy ledovcovou výbavou. Na vrcholu jsme úplně sami – to by se na populárních kopcích asi nestalo. Sestup na východní stranu, směrem k ferratě je dlouhý a exponovaný. Kolem je slyšet dunění padajících šutrů, z toho jsme moc radost neměli, naštěstí bylo vše daleko. Sestup na ledovec je po ferratě „B“ je to zajištěno, za což jsme byli rádi. Potom ještě nekonečný suťovisko a sestup k chatě. Z ledovce teče dost vody, takže aspoň netrpíme žízní. Na chatě dáváme zasloužený pívo a jdeme až dolů k autu. Tam jsme v sedm večer. Byl to dlouhej den. Autem jsme sjeli do údolí, kde jsme měli vyhlídnutý kemp v Maltatalu. Povedlo se, přespali jsme levně a kvalitně.
Ráno jsme měli naplánováno lezení přímo tady v údolí. Maltatal je známý hlavně v zimě svými ledopády. Ale v létě je to tady super i na sportovky. Průvodce na netu moc není, takže jsem ho koupil, a nelituju. Na sportovky je to tady super ! My jsme vzhledem k únavě vylezli jen dvě cesty v jednom sektoru přímo u auta a pakovali jsme se domů. Ale zdejší materiál (žula) a odjištění se mně hodně líbilo.
Hochalmspitze cestou Südpfeiler je už tak trošku alpinismus – nástup po ledovci, lezení po vlastním, k tomu dlouhý nástup a sestup. To dělá z celé tůry celkem náročný podnik. Ale je to opravdu skvělá tůra, i proto, že asi není moc známá, nebo oblíbená a nevede na známej kopec. To má výhody ve volné chatě k přespání a na nástupu se fronty nečekají. My jsme potkali pod nástupem jednoho Guida s klientem a potom dvě namakaný holky na sestupové ferratě.
Díky Dominikovi a Martinovi, že se mnou jeli. Shánět lidi na tyto podniky nebývá úplně jednochý.
Jara