Původně to měl být oddílový výjezd, lákali jsme ještě další dvojice, leč neúspěšně. Kde jsou ty zástupy oddílových lezců, nevím. Je fakt, že to nebyla víkendovka, odjezd středa odpoledne po obědě si žádal i nějakou dovolenou. Ale stálo to za to ! Počasí bylo naprosto jedinečné. Jasno, slunko, a pořád dokola. Lezli jsme samý jižní a jihozápadní směry, takže máme spálený krky J.  Zbojnickou chatu jsme měli zamluvenou asi měsíc předem, to byla taky dobrá volba, protože jsme tím pádem měli luxusní bydla ve spodní noclehárně. Kdo tam byl, tak ví, jak to tam chodí. Nemáš li zamluveno, zůstaneš většinou v jídelně na zemi. O víkendu pak i před chatou na terase.

V plánu byly tři cesty a po poslední cestě v sobotu sestup a večerní návrat do Brna.

Vylezli jsme:

Široká veža, Motykova cesta „V“

Jedna z nejznámějších cest v dolině. Obtížnost 5 podle mě sedí, je třeba dodat, že se v cestě prakticky pořád leze, bez vyloženě lehkých pasáží. V plotnách s vymytýma vaničkama se nedalo moc dobře jistit, tj. je třeba mít navrch nad obtížností, aby to ocejpalo a člověk se moc nebál. Ale cesta je to právě díky těm plotýnkám pěkná. Orientace je dle topa jasná, nástup taky. Z vrcholu je vyšlapaná pěšinka směrem do Priečného sedla, trvá to, ale je to bezpečný.

Tady si dokonce Pája zkusil záchranu borce, co se mu seklo lano. Z toho nám vyplynulo ponaučení: v Tatrách prodlužuj jištění a pořád kontroluj vedení lana. Kdyby Pája borcovi nehodil lano, tak tam visí do teď. Za tuhle předsedovu duchapřítomnou akci, jsme si vysloužili každej dvě borovičky na chatě.

Ostrý štít, Ostrie piliera „V“

Tak tohle byl boj ! Cestu jsem někde našel s tím, že je pěkná na významný vrchol, navíc nám ji doporučili místní matadoři. Cesta to pěkná je, možná i trošku těžší, než 5. Na prvních dvou štandech jsme našli vždy jednu skobu (!), takže jsme to dojišťovali, jak se dalo. Další štandy pak byly úplně na vlastním. Potíže nám dělalo hlavně to, že cesta nebyla moc často lezená a proto se špatně určoval směr. Topo není úplně jasné, takže jsme lezli, kudy nás to pustilo. A asi jsme to nakonec i trefili správně. Oba jsme si teda hrábli jak fyzicky, tak psychicky. To asi i víc. Když má člověk nadlezeno, neví jak dál a nemá se kde zajistit, to jsou okamžky, který jsou fakt silný. Ztráta jednoho friendu ani nemrzí, stálo to za to. Dle topa má cesta 5 délek + 200 merů dolez dvojkovým terénem. Podle mě je ten dolez tak za 3, a je to i pěkný lezení. Po pěti vybojovaných délkách jsme si ten lehkej závěr užili. Štít je to opravdu „Ostrý“. Z vrcholu se slaňuje a to dost klikatě, slaňáky je třeba občas pohledat. Nám jenom slanění trvalo 1,5 hodiny. Na chatu přicházíme úplně prošití, spát jdeme hned po večeři, asi o půl deváté.  Této cesty si fakt vážím.

Javorový štít, JZ žebro „V“

Tuto cestu už jsem lezl s MuDr. Luckou, před třemi roky. Psal  jsem sem i report, takže cestu netřeba popisovat. Je to v podstatě zajištěné, ale občas dojistit je potřeba taky. Obtížnost a topo sedí. Odpoledne po lezení jsme jeli domů, takže ideální cesta na půl dne. Vzhledem k tomu, že je sobota, tak jsme se po návratu na chatu nebyli schopní ani najíst. Totálně narváno ! Radši jsme šli rovnou dolů a najedli se až po cestě.

Za mě to byl super výjezd. Počasí nám vyšlo neskutečně. Lezení taky i když jsme museli občas trochu zabojovat J. Shodli jsme se, že příště zkusíme druhou dolinu a Terryho chatu, ať je změna. Takže příští rok v září, snad i ve více lidech. Lezení v Tatrách po vlastním je tradiční disciplína, kterou je třeba udžovat !

Účastníci zájezdu: Jara a Pája

zapsal Jara