Úterý 26. 6. 2018

Úvod

Myšlenka dobýt Elbrus mě napadla již před mnoha lety. První reálné obrysy dostala na léto 2013, ale vstoupil nám do toho ovšem menší problém – Andulka. A tak jsme expedici odložili a přidali další problém – Bětunku. No a když už nám holky trochu odrostly a u babičky jsou radši než doma, tak nastal čas vrátit se k plánům z mládí 😊 Nejdříve jsme trochu laborovali s tím, jestli pojedeme sami nebo s cestovkou a případně s jakou. Nakonec vyhrál letecký zájezd s CK Kudrna. Zařizují letenky i víza, a tak snad nebude problém. Nicméně problémů před odjezdem bylo dost a Kudrna nás extra neoslovil.

K samotnému odjezdu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny podle místa odletu. První skupina letěla z Prahy s Kudrnou a do této skupiny patřili Barča, Buchťál, Gazi, Pája a já. Do vídeňské sekce patřili Danýsek, Lachtan a Míla. Společně se pak potkáváme v Moskvě na pivu a odlétáme teleportem do Minerálních Vod, odkud jedeme dodávkou do kempu.

Šok

Středa 27. 6. 2018

15:00 jsme v kempu Saklja. Zatím plni očekávání. Máme za sebou pouze cestu, takže většina z nás už umí projít pípací bránou a usmívat se. Bohužel dva členové naší výpravy, které ještě neznáme ani jménem, jsme nechali v Moskvě. Pravděpodobně se dozvíme, jak se jim to podařilo, pač budou plni zážitků. Odpoledne jsme šli šopovat do vesnice Elbrus. Na večeři jsme šli do věhlasné garáže, která byla trochu zklamáním. Pivo nět a šašliky byly trochu gumový. Většině se nechtěl rozdělávat stan, takže jsme spali v altánku.

Gazi

Čtvrtek 28. 6. 2018

První kavkazský trek

Plni očekávání ráno vyrážíme na náš první trek. Už od rána je obrovské teplo a krajina téměř bez stromů v kombinaci s nestálým stoupáním z nás doslova vysávají vodu a energii. I přes těžké podmínky Michal nasadil takové tempo, že mu nikdo nestačí a Michal tak kráčí sám v čele skupiny. S povděkem vítáme každou pauzu, kde máme možnost odpočinout si a napít se. Při každé příležitosti suším pohorky a ponožky, abych předešel puchýřům. Přesto jsem se jednomu neubránil, takže levá pata začíná nepříjemně bolet. To ovšem není nic v porovnání se Šokem, který má sice tvrdé boty vhodné do nepohody, ale na chůzi moc nejsou. Šok hlásí puchýř na obou patách a otlačené nárty.

Ve stínu borovic dáváme oběd, kde máme možnost nabrat vodu a zchladit se v blízké bystřině. Odtud je to už jen asi hodina do místa, kde budeme dnes tábořit. První aklimatizační noc bude ve výšce kolem 2600 m n. m. Cesta nakonec nebyla moc dlouhá, takže ještě stíháme dojít do míst, kde končí ledovec, kde pozorujeme ledovec, divokou řeku vytékající z ledovce a tomu všemu dominuje obrovský Elbrus.

Pája

Pátek 29. 6. 2018

Opět v základním táboře

Ráno nás probudilo horko, takže jsme vyhlásili budíček v 6 a o půl osmé už šlapali na bezejmenný vrchol s kótou 3495 m n. m. Jako první „doběhl“ nahoru Šok následovaný Pájou, Michalem, Gazi a Buchťálem. Po občerstvení a pokecu o pracovních podmínkách ve Švédsku se vracíme zpět ke stanům. Cestou z vrcholu zjišťujeme, kdo vzdal, kdo pokračuje a kdo vůbec nešel, protože se mu začaly rozpadat pohorky. U stanů bylo horko jako v pekle, takže jsme to moc nezdržovali a valili jsme dolů, kde na nás čekal obchod, jídlo, pivo a vodka. Míla s Šokem odjeli s domácími kamsi sehnat jakž takž nové pohorky. Na zítřejším treku se ukáže, zda měl předchozí majitel nohu kompatibilní s tou Mílovou.

Dnes se navíc objasnila záhada ztracených cestovatelů. Shodou nešťastných náhod čekali u špatného letadla a svůj omyl zjistili, když už bylo moc pozdě. Překonali i malé peripetie v podobě ztraceného zavazadla, a nakonec se k nám přidali.

Večer v hospodě pak představoval zasloužený relax před dalším náročným dnem. Michal chce naplánovat odjezd na osmou hodinu, ale Míla se pokusí domluvit odjezd na devátou. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Míla voskuje pohorky a kdosi se ptá: „Zvládne to i jazykem?“

Míla začíná zlehka prstem, je něžný a všichni uznávají jeho techniku, ale na jazyk nedoje.

Pája

Sobota 30. 6. 2018

Nejspíš jsme vstali zbytečně brzo. Kemp ještě zel prázdnotou, někteří ještě pochrupovali a odjezd dodávky byl naplánován až na osmou. A hlavně to tu včerejší vodkovou party chtělo dospat dýl než jen do šesti. Ale aspoň jsme měli spoustu času se před čtyřdenním trekem pořádně nasnídat a popřemýšlet, co nechat v kempu a ulehčit tak zádům.

Osmanova dodávka nás vysadila u obchůdku v dědině Verchnyj Baksan. Bohužel to byl jeden z těch, kde neměli pivo. A tak jsme si dali ledňáka a pivo pro řidiče. No a pak to začalo. S plnou polní jsme měli zdolat 1600 výškových metrů až do výšky 3100 m n. m. Popisovat cestu nemá moc cenu. Čtenář si jistě dovede představit, jak hrůzostrašné věci takové převýšení dělá s lidským tělem. Začalo to čůrky potu mezi obočím a lopatkami, pokračovalo bolestí nohou po celé jejich délce, dál lapáním po dechu nikoliv nádherou okolní přírody, ale v extra strmých úsecích, a nakonec nadáváním sobě, že jsem víc nepotrénoval, ostatním, že na mě nepočkají a horám, že jsou tak zatraceně kopcovité. Ale abych nepřeháněl, cesta nám opravdu lezla v některých místech krkem, ale pořád se bylo čím kochat. A nemyslím jen Gazinu prdelku. Všudypřítomné potůčky i divoké říčky, sněhové plotny, okolní zasněžené štíty nebo pohled na vzdálený život v údolí. Paráda.

Za posledním výšvihem po sněhu se před námi ukázalo vytoužené ledovcové jezero. Stačilo přebrodit mrazivou výpusť a zdolat posledních pár metrů po modře značené pěšině až k tábořišti. Michal nám poblahopřál k úspěšnému výstupu (naštěstí pusu dal jen holkám), postavili jsme stany a vytáhli vařiče. Někteří z nás se odhodlali pro koupel v jezeře a vůbec netušili, že se z nich stanou kouzelníci – do jezera s údem výstavních rozměrů, ven ale už skoro na holčičku. Jenže pot a prach musely pryč, jinak by nám nechutnala večeře. Tu pro mě a Dana dnes připravoval Lachtan. Na jídeláku měl bramborovou kaši se salámem a sušenými rajčaty. Dokonce jsme ho donutili uvařit přídavek. Těsně před západem slunce, což bylo v šest hodin, se Gazi rozhodla hrát s námi hru Time‘s Up. Moc trpělivosti s námi neměla a my jsme jí to neusnadňovali. Nakonec jsme se u hry nasmáli a dali si další – Dixit. Protože už ale dávno zapadlo slunce za kopečky, v půl osmé jsme už zapadli i my, jen teda do spacáků.

Hlášky dne:

• Michal: „Já pomalu půjdu.“
• Lachtan: „Jaká je vlhkost?“
• Šok: „Dáme vodku?“
• Buchťál: „Prdím.“

Míla

Neděle 1.7.2018

Noc u jezera Syltran byla dost větrná a padlo i několik kapek. Ráno tomu ale nic nenasvědčovalo a modrá obloha slibovala další smažení na slunci. Plán na dnešní den byl jasný. Nastoupat 800 výškových metrů a to stejné klesnout.

Po zabalení věcí byl jako rozcvička kopeček. Ten měl kolem 300 výškových metrů. Po jeho vyšlapání jsme viděli naši další cestu. Sestup údolím Mukal. Cestu dolů zpříjemnily ostrůvky sněhu, po kterých někteří běželi, jiní lyžovali na botách či se bobovalo na batohu. Dalším dobrodružstvím byly dva brody. To se neobešlo bez mokrých bot, ale za chvilku byla hlášená obědová pauza, tak se jde dál. Jenže následoval dosti prudký kopec. U menší skalky bylo trochu stínu. Ideální pro oběd. Lidi ve stínu, mokrý boty na slunci a Michal oznamující, že jsme špatně a naše cesta je dole a kopec jsme šli zbytečně. A v tom jsem jen uslyšel: „To si snad dělá prdel“. Nedělal. Aspoň je na oběd trocha stínu a pěkný výhled.

V neplánovaném sestupu jsem, asi nejen já, dost trpěl. Byl to hnus. Ale konečně jsme byli v údolí Subaši. Tímto údolím jsme pokračovali proti proudu po pěkné pěšince. Místo pro rozbití táboru (okolo 3000 m n. m.) nebylo úplně ideální. Samej šutr a málo rovných míst. Několik kamenů bylo dost velkých na bouldering, tak pár pacientů šlo na lezení.

Buchťál

Pondělí 2. 7. 2018

Odchod byl nahlášen na půl devátou, tak jsme časně posnídali, sbalili stany a vyrazili – jak jinak než do kopce. Úvodní výšlap do sedla nám zabral asi dvě hodiny, kde jsme se schoulili do největšího závětří a čekali na Lachtana. Svačinu nám zkrášloval výhled na ledovec a majestátný Elbrus v pozadí. Ten byl však většinou zahalen mraky. Jen co Lachtan došel, začali jsme sestupovat suťoviskem k ledovci, kde na nás již čekala přední skupina. Sestup byl nepříjemný a občas se i uvolnil větší kámen a valil se do údolí. Gazi se jen tak tak stačila jednomu vyhnout. Když jsme se všichni shromáždili u ledovce, začalo oblékání do sedáků a navazování maček. Menší obtíže způsobil Lachtan, který neměl nastavenou velikost maček. Po chvíli jsme však navázaní vyrazili přes ledovec. Zaskočilo nás především množství vody, se kterou jsme se museli při přechodu potýkat. Tempo bylo svižné, a tak jsme se po pár pauzách a závěrečném prďáku ocitli v sedle. V závětří jsme poobědvali a přemýšleli, kam se vydáme dál. Pája se marně snažil někoho přemluvit k zacházce na lávová pole. Nicméně většina z nás se nalehko vydala alespoň na blízký pahorek, který se stal nejvyšším bodem tohoto dne. Udělali jsme pár fotek a pozorovali skupiny pochodující po ledovci. Poté jsme sestoupili nejprve do sedla a poté údolím na travnatou planinu, kde jsme postavili stany a povečeřeli. Začalo zapadat slunce.

Bára

Úterý 3. 7. 2018

Sestup

Poslední den treku nás snad poprvé neprobouzí slunce, přesto většina vylézá ze stanů okolo sedmé. Odchod do kempu je individuálně, takže se nespěchá. Z naší spací plošiny se musí k cestě přes řeku. Většina se tedy rozhoduje kousek se vrátit na sněžný most. Řeku, která je i po ránu dost divoká, jsme se rozhodli přebrodit jen Buchťál, Gazi, Míla, Pája a já. Jdeme dlouho podél vody, než konečně Buchťál najde ideální místo na překročení. Pája si to trochu zdramatizoval a při chytání balancu málem padl do řeky. Naštěstí ale skočil na vedlejší kámen, který si krásně osedlal. Ostatní přeskákali suchou nohou bez zaváhání. Chvíli čekáme na Dana a Mílu, a poté už sestupujeme… dlouho sestupujeme… V dolině Irik se napojujeme na nám již známou cestu. Pomáháme místnímu kovbojovi sbalit plachtu a dáváme delší pauzu pod borovicemi, kde čekáme na Lachtana. Po svačince a odpočinku se vydáváme na další sestup hned v patách kovbojovi. Cestou došlo na menší potyčku s krávou, které se zřejmě nelíbilo, že jdeme moc blízko. Vcelku mě její vztek vyděsil a musel jsem ji umoudřit holí. V prudkém sestupu doháníme kovboje, jenž se přetahuje s koněm. Ani se tomu koni nedivím, že se mu tam nechce. Obzvlášť když tam leží jeho zdechlý kolega. Nicméně musí a my taky. Cestou nás osvěžuje pramen bohatýrů – místní železitá kyselka, která většině chutná, ale mně moc ne. Už toho máme všichni vcelku dost, a tak nás těší, že vesnice Elbrus, a tudíž pivo, už je na dohled. V garáži stále pivo nět, takže se rozhodujeme, že pouze nakoupíme, lupnem lahváče a jdeme do kempu. Tam už nás čeká luxusní sprcha s teplou vodou, relativně čisté oblečení a hlavně vyzouvačka. Porada k výstupu je v 7, takže času dost. Míříme proto do místní putyky u silnice. Tam se nám snaží vnutit salát, ale nakonec si každý objednal víceméně to, co chtěl. Mají pivo, což je pozitivní, vodka za 650 rublů je ovšem nejdražší široko daleko. Rozladěni z této zlodějiny se vracíme do kempu. Tam nás Michal s Mírou instruují, co nás čeká v následujících dnech a jak postupovat při výstupu. No a po poradě jdeme zapít vzrůstající nervozitu, takže opět pivo, jídlo a vodka. Během večírku bere Michal do ruky kytaru a je i nějaký pokus o zpěv. Rozdělává se další láhev a je jasné, že zítra některým nebude dobře. Proto statečně prchám a dopíjení nechávám na ostatních. Ti končí někdy po půlnoci. Opět uleháváme v altánku a po sestupu a vodce spíme jako zabití.

Šok

Středa 4. 7. 2018

Výstup do základního tábora

Ve středu byl odjezd z kempu stanoven na jedenáctou hodinu. Bohužel nás už brzo po ráno vzbudil příjezd moldavského autobusu, který byl více než hlučný. Po probuzení autobusem jsme se začali balit a chystat veškeré potřebné věci na výstup na sopku Elbrus s výškou 5642 m n. m. Ve dvou skupinách jsme se přesunuli do Azau, kde jsme se naobědvali, půjčili chybějící vybavení na výstup a Šok si půjčil snowboard. Poté jsme lanovkou vyjeli do 3800 metrů a znovu se rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina šla hledat místo pro své stany, zatímco druhá se ubytovala v kontejneru. Poté jsme se vydali na aklimatizační cestu na Pastuchovy kameny (4500 nebo 4600 m n. m.) Počasí nám však moc nepřálo, a tak jsme se po chvíli otočili, sešli do 4200 m a připravili se ke spánku. To, jak bouřlivá noc nás čeká, jsme zatím netušili.

Dan

Čtvrtek 5. 7. 2018

Pokus o výstup na Elbrus z pohledu Páji

Dnešní povídání začíná už ve středu. Spaní v kontejneru nám s Buchťálem přišlo jako moc usedlé, proto jsme se rozhodli přespat ve stanu. Spolu s námi toto rozhodnutí učinili i Adam, Bára, Míra a Tonda. Oblast pro stany je nedaleko od nejvyšších kontejnerů a lze nalézt místa s dřevěnou podlážkou nebo „rovné“ stěrkové plošinky. V takovémto terénu nelze používat kolíky, proto jsme poctivě přivázali stan ke všem možným kamenům v okolí. Na noc je hlášené špatné počasí, proto si dáváme záležet, abychom předešli případným potížím. Spokojeni s výsledkem naší snahy se jdeme ještě chvilku projít směrem kudy zítra povede výstup. Brzy uleháme do spacáků, jíme, spíme a čekáme na půl druhou v noci, kdy je budíček.

Kolem půlnoci nás budí silný vítr, který lomcuje se stanem. Stan drží, ale něco je špatně, protože Buchťál má mokrý spacák. Za vše může silný vítr a mokrý sníh. Tato kombinace způsobuje, že napadaný sníh tlačí na stěnu stanu, která je částečně propadlá a propouští vlhkost dovnitř. Od této chvíle musíme každých pár minut bouchat do stěn stanu a sklepávat sníh. O kvalitním spánku od této chvíle už nemůže být řeč.

O půl druhé, kdy zvoní budíky, jsou podmínky natolik špatné, až musíme odložit pokus o výstup na pozdější hodinu a doufat ve zklidnění větru a snížení intenzity sněžení. Nový budík jsme nastavili na druhou hodinu. Třicet minut je krátká doba, proto jsou podmínky pořád stejné, ale i tak se rozhodujeme pro pokus o výstup. Snídáme, balíme se, oblékáme se a vylézáme ze stanu. Před odchodem ještě jednou kontrolujeme ukotvení stanu a odhrnujeme navátý sníh, aby stan vydržel co nejdéle bez naší péče.

Kvůli vánici a silnému větru je viditelnost sotva pár metrů, proto co chvíli zastavujeme a pokoušíme se najít alespoň nějaké orientační body. S Buchťálem se nemůžeme shodnout, jestli jsme moc vlevo nebo moc vpravo, proto raději uhýbáme trochu doleva, protože napravo jsou ledovcové trhliny. Po chvíli zjišťujeme, že pod námi jsou další lidé, proto na ně čekáme, aby nám pomohli s orientací. Jedná se o skupinu třech Čechů z Ostravska, kteří jdou v našich stopách v domnění, že víme, kam jdeme. Omyl. V pěti tedy pokračujeme v našem původním směru až do chvíle, kdy narážíme na nějaké skály. Vylezl jsem na ně, abych zjistil, co je za nimi a našel jsem jen díru kamsi dolů. Teď už je jasné, že jsme tam, kde jsme neměli být. Zkoušíme najít naši polohu na telefonu, ale dotyková obrazovka v kombinaci se sněhem moc nefunguje, takže telefon je neovladatelný. Pokoušíme se vzpomenout, jak to tu vypadalo včera, abychom podle toho zvolili další směr výstupu. Nakonec usuzujeme, že jsme v bezpečném terénu, ale moc vlevo. Pokračujeme ve výstupu podél skal, abychom měli alespoň nějaký viditelný orientační bod. Naše domněnka se po chvíli potvrzuje, když se jednomu členovi z druhé skupiny podařilo určit naši polohu na telefonu.

Už jsme na cestě skoro dvě hodiny a začíná pomalu svítat. V dáli spatřujeme praporky značící cestu výstupu a doufáme, že to nejhorší je za námi. Naše tempo je vyšší než tempo druhé skupiny, takže se jim pomalu vzdalujeme, ale už aspoň víme, že jsme správně.

Nad Pastuchovými kameny znatelně přibývá sněhu, což zpomaluje náš postup. Navíc všechno moje oblečení už je provlhlé a začíná mi být zima. Dle vyprávění Michala a Míry je zima v tuto denní dobu normální, proto pokračujeme dál s vidinou, že východ slunce rozpustí mraky, přestane sněžit a trochu se zahřejeme. Zima je ovšem větší a větší, proto mi Buchťál půjčuje své teplé rukavice. Přemýšlíme co dál a pokoušíme se zjistit, jak jsme vysoko.

Telefon konečně začal spolupracovat, takže zapínám mapy, které mi říkají, že jsme ve výšce zhruba 4800 až 4900 metrů. V ten moment se nebe rozsvítí a prakticky ve stejném okamžiku slyšíme hrom. Oba víme, že je zle, protože jsme široko daleko nejvyšší objekty, navíc s hliníkovými holemi a cepíny, čímž se z nás stávají hromosvody. V tuto chvíli není čas na hrdinství, proto se rychle shodujeme na tom, že se musíme co nejrychleji dostat z tohoto místa a zahajujeme sestup. Po pár krocích uslyším divné bzučení, zastavuji se a zjišťuji, co to je. Bzučení vychází z mých hůlek, čímž signalizují, jak jsou nabité elektřinou. Naše rozhodnutí pro sestup bylo správné. Cestou dolů potkáváme malé skupinky z naší výpravy, které se také otáčí k sestupu, když nás uvidí.

Ve stanu je mokro, proto jdeme do kontejneru za ostatními. Tam už jsou všichni obyvatelé ve spacácích a odpočívají. My se chvilku ohříváme a odcházíme sbalit stan, abychom mohli sjet lanovkou do údolí, usušit věci a připravit se na další pokus o výstup.

Lanovka má jezdit od devíti, tak tam pomalu jdeme a těšíme se, až budeme dole. U lanovky stojí někdo z obsluhy, říká něco rusky a rukou ukazuje na elektrické dráty. Usuzujeme, že je asi nějaký výpadek elektriky, proto scházíme do blízké restaurace, kde čekáme, až to opraví. V restauraci je Nataša, která jako jediná v širokém dalekém okolí umí anglicky. Dozvídáme se od ní, že v údolí jsou přetrhané dráty, rozvalené mosty a bahenní závaly na silnicích. Pokud se prý situace do dvou dnů nevyřeší, tak můžeme čekat transport vojenským vrtulníkem do bezpečí. V tu chvíli si uvědomuji sílu bouřky, ve které jsme se pokusili o výstup. Zanedlouho přichází ostatní členové výpravy, dáváme jídlo a společně začínáme sestup do údolí. Než dojdeme k první mezistanici, tak se lanovka rozjíždí, což vítáme, protože sestup je téměř nekonečně dlouhý a únavný. V Azau pak dáváme další jídlo a zjišťujeme, že situace není tak kritická, jak se zdálo nahoře, takže to netrvá dlouho a už jsme zpět v kempu, kde můžeme začít sušit věci a regenerovat.

Pája

Čtvrtek 5. 7. 2018

Pokus o výstup na Elbrus z pohledu Šoka

Noc byla hrozná. Nechápu, že ji někteří dobrovolně strávili ve stanu. Pršelo, sněžilo, vichřice byla a bouřka též. To vše ve výšce 4100 m. Zaplať pánbůh za naše nocležiště. I když spát mně ostatně stejně nešlo. Měl jsem pocit, že se dusím. Navíc do cimry vedle začalo zatékat, a tak bylo stěhování během noci. Neustále kontroluji hodinky a naštěstí už je 01:30, což je budíček. Před dveřmi jsou cca 3 cm sněhu a teploměr ukazuje dva nad. Chvíli chumelí hodně, pak zas trochu míň. Nicméně nikomu se do toho moc nechce. Michal posouvá odchod, a tak se jen velmi pomalu balíme a snídáme. Tři třinečáky necháváme jít bláhově napřed, že nám to prošlápnou. Cirka o půl čtvrté se odhodláváme i my. Sníh je mokrej a ledovec i v noci dost teče. Po tmě a v padajícím sněhu jen těžko hledáme směr. Od trasírky k trasírce kličkujeme jak zajíci. Je to omrd, ale k Pastuchám to celkem jde. Ovšem víš to začíná být pravé peklo. Chumelení přechází ve vichřici. Michal se ptá, jestli chci pokračovat, říkám jo, ale ujdeme pár metrů a mně je jasné, že takto to nepůjde. Vidět trasírky vůbec nejde, postava mizí asi po 10 metrech z dohledu a stopy jsou okamžitě zafoukané. Rozhoduji se pro ústup. Čekám tedy na Gazi a domlouvám se s ní na tom. Při naší domluvě otáčí Michal a dolů jdou i třinečáci. Nahoru podle všeho pokračuje jen Pája a Buchťál. Cestou dolů potkáváme ostatní většinou ještě odhodlané jít dál. Někteří taky otáčí. No a v tom hromy blesky. Je jasné, že dolů musíme všichni, a to co nejrychleji. Na to, že bych si to dolů dal na snowboardu není pomyšlení. Mokří a psychicky zlomení se vracíme do buňky Marie. Moskevičáci už tam jsou a postupně přichází ostatní. Přej otočili všichni, jen nevíme, co ta první dvojka. Začínáme mít strach, ale za chvíli už slyšíme Páju – super, všichni jsme dole. Stanaři se chvíli ohřívají a domácí ulehají do spacáků. Lachtan chrápe a já konečně též usínám.

Šok

Pátek 6. 7. 2018

Poslední šance na výstup

Pokud bychom měli zdolat Elbrus, tak dnes musíme vyjet lanovkou nahoru do základního tábora. V noci ovšem přišly další bouřky a nově natažené elektrické vedení je opět zpřetrhané kvůli podemletým sloupům. Ptali jsme se, kdy bude elektrika opět funkční a prý to dnes nestihnou, tudíž se nedostaneme nahoru. Někteří jsou smíření s nastalou situací, avšak zhruba polovina výpravy se odhodlává zkusit štěstí. Pojedeme na začátek lanovky do Azau, kde budeme čekat na zprovoznění elektriky. Nejzazší čas opravy je 16:00, protože v tu chvíli končí směna a obsluha lanovky jde domů. Po včerejšku mi ještě nestihlo vše uschnout, proto mám na sobě mokré oblečení dle rčení „Co na tobě zmoklo, to na tobě i uschne.“

V Azau se zkoušíme ptát v kanceláři lanovky, jestli mají nějaký odhad, kdy by mohla opět fungovat elektrika, ale nikdo nic neví. Usedáme tedy do místní restaurace, kde jíme, pijeme a čekáme. V 15:45 se jdu znovu zeptat na aktuální situaci, avšak dostává se mi stejné odpovědi jako prvně. V 16:00 je rozhodnuto a my se vracíme do kempu, kde se hoduje a zapíjí žal.

Sobota 7. 7. 2018

Návštěva Čegedu a lázní

Sobota byla náš poslední celý den v Rusku, který jsme věnovali odpočinku a nakupování suvenýrů. Michal s Mírou nám doporučili návštěvu města Čeged pod stejnojmenným kopcem. Město Čeged je významný především svými trhy, kde se místní babičky pokouší prodat prý vlastnoručně vyrobené produkty. Tvrzení o ruční výrobě mi ovšem nepřišlo moc důvěryhodné, protože všechny měly stejný sortiment a všechny produkty byly, alespoň na první pohled, úplně stejné. Většina věcí byla vyrobena z vlny, takže třeba svetry jistě najdou své uplatnění obzvláště během tuhých zim, jaké u nás míváme.

Kopec Čeged představuje oblíbené výletní místo v létě a oblíbený lyžařský areál v zimě. Vedou tam tři na naše poměry předpotopní lanovky, avšak o co jsou starší, o to zajímavější zážitek je jízda na nich. Dokonce jsme byli svědky zapínání jedné z nich, protože jsme byli ráno první, kdo chtěl jet nahoru. Uvedení do provozu s naším překvapením trvalo asi dvacet minut a vyžadovalo zapojení asi 10 lidí. Prvnímu chlapíkovi se to nepovedlo, tak se postupně přidávali další a další, až se nakonec podařilo nastartovat motor a rozjet lanovku.

Pro špatné počasí se na vrchol nakonec vydali jen Gazi, Lachtan, Míla, Pája, Šok a Tonda. Buchťál na nás čekal v mezistanici a koštoval místní pivo. Výška 3500 m n. m. není žádnou výzvou, proto Gazi s Šokem šli ve výletních ponožkobotách. Původně jsem nevěřil, že dostanou až nahoru, ale asi mají tuhý kořínek, a i přes velké množství kamenů a náročný terén se dostali až nahoru. Na vrcholu jsme rychle udělali pár fotek a rychle jsme mazali dolů, protože Michal nám domluvil výlet na vodopády a termální prameny.

Odjezd jsme stihli tak tak, a ještě jsme málem byli svědky rvačky mezi Osmanem a návštěvníky z Moldávie. Hodně na sebe křičeli a Moldavan vypadal, že každou chvíli přejde v pěstní souboj. Nakonec si to nějak vyříkali a my jsme mohli odjet. Dle původního odhadu cesta měla trvat tři čtvrtě hodiny. Po hodině a půl jsme začali být nervózní a Osman nám řekl, že na vodopády je to ještě hodina a půl, načež se Buchťál strašně nasral, a to tak, že od této chvíle s ním nebyla vůbec žádná řeč. V Rusku asi mají jiné vnímání času. Nakonec jsme se rozhodli pro vynechání vodopádů a jeli jsme přímo na koupaliště. Tam se Buchťál nasral ještě víc, protože se jednalo o běžné koupaliště s horkou vodou, které ho vůbec nezajímá. Vzdorující Buchťál zůstal sedět venku v trávě a my ostatní jsme šli do bazénu. Za sebe musím říct, že koupaliště bylo fajn a po skoro dvou týdnech se jednalo o příjemnou možnost odpočinku. Cestou zpět do kempu Osman opět pouštěl ukázky místní hudby a za zvuků kavkazského popu cesta utíkala mnohem rychleji.

Pája

Neděle 8. 7. 2018

Cesta domů

V neděli ráno pro nás přijela další dodávky s rozbitým předním sklem, kam jsme naházeli batohy a vydali jsme se na cestu do Minerálních Vod. Řidič byl pohodář. Jednak neměl dost plynu na cestu, takže jsme se stavili na benzince a pak v jednom městě zastavil a začal cosi vyřizovat s lidmi stojícími u silnice. Naštěstí jsme měli velkou rezervu, takže odlet nebyl ohrožen.

Na letišti začalo velké převažování batohů, přesouvání věcí mezi batohy a další machinace, aby nikdo nepřekročil povolenou hmotnost a nic z batohu neodpadlo během cesty. Zbytek cesty už probíhal bez větších komplikací. V Moskvě se od nás oddělila vídeňská část výpravy a do letadla do Prahy nastoupili i Moskevičáci. Jen chudák Šok měl smůlu na spolucestující, protože pán vpravo od něj se strašně roztahovat a paní vlevo nebyla moc v náladě, protože na nás dokonce zavolala stevarda kvůli tomu, že ji rušilo, jak se bavíme. Po příletu do Prahy si u nás Aeroflot zkazil pověst. Dvě zavazadla zůstala v Moskvě. Tolik smůly najednou jsem ještě nikdy nezažil. Nejvíc to odnesli Moskevičáci, kterým ztratili zavazadlo cestou tam i zpět.

Jeli jsme do Ruska s neotřesitelnou vidinou úspěchu. Nakonec hora a počasí způsobily, že jsme nemohli vystoupit až na kýžený vrchol. I přes neúspěch celou expedici hodnotím pozitivně, protože to pro nás byla cenná zkušenost se zážitky na celý život. Za dobrého počasí se nahoru dostane každý, kdežto my jsme museli bojovat o každý metr až do bodu, kdy kvůli podmínkám nešlo pokračovat dál. Rozhodnutí o vzdání výstupu patři mezi nejsložitější v životě každého horolezce. Určitě bych se na Kavkaz někdy rád vrátil a zkusil, jestli nám hora dovolí, abychom na ni vystoupili.

Pája