Tenhle výstup mě zaujal už dříve, ale bylo jasné, že je třeba perfektní předpověď počasí a dlouhý den – proto vyrážíme blízko slunovratu. Sousední Steinerweg je známější, ale taky ještě náročnější – zatímco Pichlweg je 22 délek (860 m) v trojkové obtížnosti, bratři Steinerové vylezli 29 délek ve čtyřce. Chci si tedy vyzkoušet nejdříve jednodušší a kratší cestu, ve které je ale možná ještě větší problém orientace.Anna, se kterou jsem byl domluvený, bohužel nemůže, a tak na poslední chvíli sháním parťáka. Nakonec jsem se přes fejsbůček domluvil s Lukášem ze Zlína a můžeme vyrazit. Původně jsme chtěli přespávat až na parkovišti pod lanovkou, ale prý tam Čechy rádi nemají, tak raději zastavujeme vedle cesty ještě kousek přes Ramsau – o zatáčku dříve jsme zahlédli nějaké karavany, tak to tady asi půjde. Stejně mě v noci dvakrát budí zatroubení klaksonu projíždějícího auta.
Vstáváme v 3:30, ještě popojedeme pod lanovku a ve 4:45 šlapeme směrem na Sudwandhuette. Světla už je dost. Kousek za chatou v suťovišti na chvíli ztrácíme cestu, ale pak najdeme, kudy se prochází přes skalní práh k firnovišti pod hlavní stěnou. Půl hodiny před námi šlape čtveřice na Steinery. Sníh je celkem měkký, není třeba nasazovat mačky, ale cepín v ruce dodá jistotu. Posledních 200 metrů vypadá jako nadosah, avšak opatrný postup v příkrém firnu něco zabere; nakonec prolezeme vytátým okem ke smyčce za randkluft a ještě po sněhu prošplháme půlku první délky.Lukáš si přezouvá nástupovky za lezky a vyráží na prvním; já zůstávám v pohorkách. Na každém štandu je jeden kroužek, občas bývá i nějaký mezi, což Lukáše trochu plete, ale v zásadě bez problémů dolézáme do Pichlkessel, širokého rozbitého kotle. Tam nás předbíhají dva šedesátiletí dědci s krátkým lanem – až budu velký, budu taky lozit takhle rychle. Lezeme na souběh, zakládám jenom občasně. Na konci (topo říká u výrazných skalních zubů) mám nějak hodně tření v laně, tak štanduju na nějakém nýtu, ale ukazuje se, že jsem asi 15 metrů uhnul – tohle je asi součást útěku ze Steinerweg. Správný kroužek ale brzo vidíme, a tak se za chvíli zase ujímá vedení Lukáš a hledá cestu v klikatícím se terénu. Dolézáme ke knize na konci 12. délky před Pichlschritt a svačíme. Lukáš chce pokračovat ve vedení, mi se líbí v pohorkách, tak ho nechám lézt. Po několika minutách se ale nechá spustit ze smyčky – nevšiml si snadnější varianty a lezl podle neurčitého slovního popisu, kudy se dostal do pětkového terénu, kde se mu nelíbilo. Obouvám tedy lezky, abych dolezl ke smyčce, odtraverzoval ke skobě, přetraverzoval zase uvolnit smyčku a zase zpátky… Lukášovi nějak došel morál, tak už zbytek tahám sám – žádné náročnější místo tam není, ani orientace nedělá problém, vesměs trojkou pořád po policiích doprava. Před čtvrtou jsme na konci cesty, takže ještě po feratě došplháme na vrchol. Výhledy jsou fajn, i když vzdálenější kopce jsou v oparu. Okolo nás pochoduje kavče, evidentně na turisty zvyklé. Po krátké variantě feraty slezeme na ledovec – bergschrund ještě odtáty není, ten jsem pak viděl až na fotkách kudy jsme si to bez navázání (ale po důkladném vyšlapané cestě) namířili na chatu. Jakýsi průvodce nahoře tvrdil, že ubytovávají jenom v případě emergency, ale snad to nějak projde.
Dojdu k okynku a chci pivo a Bergsteigeressen – prý že večeře vydávají jenom do 16:00 (poslední lanovka dolů jede v 5), ale nakonec škopek a guláš dostaneme. Po večeři tak zkouším metodu „nemáte trochu vody? Já bych u vás přespal…“ – slečna z obsluhy se ptá, jaký máme plán, když místo nebude. „Máte tady moc pěknou terasu, tak když nás necháte, tak se vyspíme tady, a když ne, tak se schováme někam za rožek…“. Prý jim dneska nedošlo 12 turistů s rezervací, takže nakonec místo je (kupodivu kromě nás spí v chatě jenom jedna dvojice – nechápu, takhle nádherný víkend bych čekal plno).

Druhý den to ráno nehrotíme, z chaty vyrážíme až v 7. Vzhledem k předpovědi jsem vybral cestu s názvem „Tour für heisse Tage“ na Koppenkarstein, v Čechách zuří tropy a my máme ve 2800 m n.m. azuro a příjemných 20°C. Na nástupu si nejsme jisti – na začátku měla být značka, ale ta je pod sněhem. Chvilku bloumáme tam a zpátky po nástupové polici (1. délka) a když topo prostě nedává smysl, tak vyrážím vstříc nejvíce se lesknoucím nýtům v čtyřkovém terénu. Trochu sakruju, když se ukáže, že některé nýty nemají plaketky (projekt?) a nedá se jistit, ale nakonec do něčeho nalezu. Když dorazíme na štand, pod námi s objeví dva další lezci a na můj dotaz, jestli jako fakt lezeme tuhle cestu odpovídají kladně. Pod námi rolba upravuje běžkařskou trať (?), na které během dne vidíme jednoho, slovy jednoho běžkaře – a nevypadá jako profík, co by musel cvičit i v červnu. Následuje pěkné lezení v brutálně ostrém vápně, jednou i chytám preso, protože dobrý chyt prostě moc řeže. Topo zase nesedí, zkouším to nějak napasovat (bojím se, že nad námi je těžší varianta), ale v dlouhém traverzu se dostávám do nezajistitelného úseku na balanc a tak se raději vrátím a lezeme kudy vedou nýty, ať je to co je to – ve výsledku se ukáže, že tohle je Parallele (taky za 5), která nemá na Bergsteigen topo. Nakonec nám cesta místo očekáváných 3-4 zabere asi 6 hodin, tak po feratě seběhneme na stanici lanovky a za 27 éček se necháme svézt dolů, abychom stihli rozumně dojet do Brna.
Počasí nám vyšlo dokonale, Pichlweg se podařilo dát nad očekávání dobře a Lukáš sice abstinuje a jí jenom samé zdravé věci, ale jinak je to fajn týpek. Takže výlet se povedl.

Radim